Pár měsíců před třicítkou mě přepadla deprese. Vdaná nejsem, děti nemám (ráda) a i můj papírovej pes má větší kariéru než já.
V domnění, že ve víně je pravda, jsem každý den celé léto hledala pravdu na dně skleničky, ale asi jsem si koupila nějakou levnou čůču, protože jsem na dně, kromě kocoviny, nikdy nic nenašla. A ne, že bych se nesnažila.
Dělej, co tě baví a úspěch se dostaví, zněla další rada. Baví mě pít pivo, uklízet a psát. V září jsem proto dala výpověď z práce, oznámila muži, že se vydávám na nejistou dráhu spisovatele, a že sice budeme pár měsíců bez večeře a nebudeme mít na plyn, ale pokud se mnou zůstane, tak příští rok touhle dobou budemepopíjet Moet napláži a doutníky si zapalovat Masarykem.
Začala jsem pracovat na knížce a sepisovat své memoáry z Londýna. Pracovala jsem velmi intenzivně, jako každý umělec. Když jsem se vyspinkala do růžova, stačilo se jen nasnídat, udělat několik nezbytností a mohla jsem se pustit do psaní. Takže jsem umyla auto, utřela prach na půdě, zaběhla maraton, došla se psy, uvařila večeři o šesti chodech a nabatikovala tričko. Zkrátka jen pár neodkladných maličkostí, které bylo nutno dokončit a hned potom jsem se chystala zasednout za psací stůl, ale bylo už šest večer. Čas večeře a Meby návrat z práce. To, že jsem nenapsala ani čárku, ale nebyl důvod k panice. Stejnak nejlépe se mi píše v noci, takže jsem si řekla, že se jen rychle navečeřím, prohodím s Mebou pár slov, dám si sklenku na rozjezd a zavřu se do pracovny a začnu.
O pár hodin později, tančící na stole v pajzlu u nás v ulici, jsem myslela na to, že ten život umělce je strašně fajn a že je škoda, že jsem s ním nezačala dřív. Když jsem do sebe klopila panáka tequilly, došlo mi, že nemá smysl mít výčitky, a že z jednoho dne bez psaní se nestřílí. Zítra je taky den. To byla moje poslední myšlenka vteřinu před tím, než jsem spadla pod stůl.
Nicméně “zítra” byl den s kámoškou kocovinou a taky s hlavou v záchodu. Přiznám se, že to není zrovna nejpohodlnější místo na psaní, takže jsem začátek přeložila na popozítří. Naneštěstí to byla zrovna sobota, a i tak vytížený autor jako jsem byla já, by měl umět odpočívat. Naordinovala jsem si víkend.
Pár týdnů jsem takhle intenzivně pracovala, když mi kontaktovala paní z nakladatelství Pointa s otázkou, zda jsem uvažovala o tom vydat blogy knižně. S mým egem to samozřejmě nehnulo, protože takových zpráv dostávám deset do týdne. Domluvili jsme se, že si zavoláme.
Čtyři dny jsem slavila a při vaření oběda, ve sprše a na běhacím pásu rozdávala fiktivní rozhovory.
„A jak vás vlastně napadlo napsat knihu?”
„Začalo to tenkrát, když jsem se odstěhovala do Londýna a začala psát blog na IDNES…”, samozřejmě v televizi jsem vypadala na dvaadvacet, taky jsem měla o deset kilo míň a nový prsa, která mi bez podprsenky trčela pod tričkem. Nutno dodat, že jsem si je pořídila za závratný honorář z mého prvního bestselleru.
Nastal den D. Bílé víno mi cákalo ze skleničky, jak se mi nervozitou třásly ruce.
Ve třičtvrtě na tři jsem se vydala rozechvělá do patra k mému telefonu, z kterého se za léta používání stala zase pevná linka a s hrůzou jsem zjistila, že mám několik nepřijatých hovorů z nakladatelství. Jen debil myslí ve tři a jde volat ve tři, když máme v Anglii časový posun. Zavolala jsem zpátky. Paní byla moc milá, ani jí nevadilo, že neumím hodiny a vysvětlila mi, že nakladatelství funguje na základě crowfundingu. Pokud se vybere celá částka kniha jde do tisku a do tradiční sítě knihkupectví, pokud ne, peníze se vrací přispěvovatelům a já si budu moct jít skočit z Tower Bridge jako zkrachovalej autor.
Byla to moje poslední šance před třicítkou něco dokázat, a tak jsem přistoupila k tomu úkolu zodpovědně. Redaktor, korektor, grafik, sazeč, ilustrátor. Emaily létaly rychlej než Jarda Jágrů na ledě.
Konečně nastal den spuštění kampaně. Přemýšlela jsem, jak nádherný to budou Vánoce s vědomím, že se mi tiskne knížka a co budu dělat, když se vyberou peníze na tisk hned první den.
Velkou podporou je mi ségra s Mebou, který se rozhodl zkontaktovat charitativní organizace v Etiopii s nabídkou levného a kvalitního izolačního materiálu do domorodých chýší. Naneštěstí v Etiopii je skoro pořád teplo a izolant prý nepotřebují. Nepomohl ani argument, že jedna strana by mohla sloužit jako stylová tapeta s červenými detaily.
Ségra nakupuje jednu knížku každý den. Jako učitelka se rozhodla chytnout příležitost za pačesy a nakoupit levně podložky pod kývající se lavice. Malou nevýhodou je, že má ve třídě jen 24 dětí, což je dvanáct lavic. Já bych potřebovala, aby učila fotbalový stadion, protože pro úspěšnou kampaň, potřebuju prodat těch knížek 409.
Zkoušela jsem jí navést na myšlenku, že když mrkne očíčkem na ředitele, mohli by si pomoct navzájem a pořídit knihy pro celou školu, a že zařazení do učebních osnov bych brala už jen jako třešničku na dortu. Bohužel ségra neumí mrkat.
Za deset dní jsem prodala přesně dvacet knih. Na hezké Vánoce to nevypadá. Říká se, nemusí pršet, stačí když kape. Nikam nepospíchám, takhle by mi to i do toho důchodu nakapalo a aspoň by po mně na sklonku života něco zbylo, ale kampaň má jen 30 dní. Zbývá mi jich dvacet. Holt spisovatelka ze mě asi nebude, ale já se neztratím! Asi začnu rodit děti. To mi snad půjde líp, i když…
