“Ahoj, jmenuji se Kristýna a jsem alkoholik. Všechno to začalo, když jsem se přestěhovala do Londýna…nebo ne?!”
Piju v zásadě jen při dvou příležitostech – když se něco povede a musí se to oslavit, anebo když se něco po …nepovede a musí se to spláchnout. Jinak ne. Vlastně ještě když mám spisovatelský blok, tak abych se jako rozepsala. Ten mívám asi tak obden.Tenhle přístup mi hodně pomáhá, a tak vlastně piju zhruba jen pětkrát týdně. Přiznávám někdy otevírám flašku už ve čtyři odpoledne, ale to jen tehdy, když svítí sluníčko a můžu sedět na terase anebo když je velká zima, tak na zahřátí. I když je alkohol v Londýně drahý, vyjde to zásadně levněji než zapínat plynové topení.
Ze začátku jsem pít musela, protože alkohol (a cigarety) byl jakýsi spojující prvek. Ono, když moc nemluvíte anglicky, pít prostě musíte (a kouřit). Jenže jít si jen tak sednout na pivo do hospody je takřka luxusní zábava pro horních deset tisíc a peněz ze začátku nebylo nazbyt. Budu upřímná, řešili jsme to různě. Začínalo to nákupem cideru v pakistánské večerce. Dva litry třináctiprocentního čehosi za 1.79, no nekup to. Pokud jsme měli touhu vydat se mezi lidi, praktikovali jsme McDonald. Jako jasný, ani v Anglii neprodávaj v mekáči alkohol. Plán byl prostý. Zakoupení nejlevnějšího vína v místním supermarketu, načež jsme se vydali do mekáče a za 99 pencí jsme si koupili colu nebo sprite, záleželo zrovna na druhu vína. Červené víno – kola, bílé víno sprite. To jsme vylili (nebo vypili) a na záchodech do téže kelímku nalili naše zakoupené víno. Po dvou lahvích jsme bývaly nejveselejší a nejšťastnější zákaznice McDonaldu. Hlavně, že jsme byli mezi lidma.
Poté, když už jsem se dostatečně seznámila, důvod k pití se zase našel. Jednou to bylo kvůli posprejované omítce domu, kterou jsme nechali nově natřít toho dne ráno, pak ukradený cypřiš a šest červených bramboříků, které jsme měli vedle vchodových dveří, hloupý pošťák, který nám neustále dává do schránky dopisy, které nejsou pro nás, ale ty, které jsou pro nás nikdy nedojdou, pokuta za špatný parkování, imigrační, spousta lidí všude, nacpaný metro k prasknutí nebo pokousanej pes.
Když nad tím tak přemýšlím. Já za to pití vlastně ani nemůžu. Mám to v genech. Naši si vždycky večer, když jsme se ségrou přestali otravovat, otevřeli flášu červenýho. Já bývala s alkoholem zdrženlivá. Zdrženlivá do svých třinácti let, když jsem se opila, protože mě máma nepustila u babičky na vesnici na hasičskej ples. Jako pomstu jsme vybílili bar kamarádových rodičů, kteří právě odešli na ten bál. S heslem pije se všechno, co teče. Becherovka, tuzemák, fernet, vodka. I když se mi snažili kámoši všemožně pomoci, a to včetně strčení hlavy do haldy sněhu, prstu do krku a vypití turka na ex. Nepomohlo nic. Došla jsem na mol. Dorazila jsem do chalupy už s poblitou péřovkou a za hlasitého dávení do záchodové mísy jsem brečela a říkala “Promiň, maminko, já už to nikdy neudělám!”. Malej čtyřletej bratránek mě naneštěstí viděl a chodil a všech se ptal “Už se zase poblila?”
Nyní už jsem fajnšmekr. Piju Pinot Grigio a Malbec, blije se po tom sice stejně, ale zní to líp než kola s rumem. Nedávám si velké cíle, snažím se jet půl na půl. Tři dny abstinuji, čtyři dny piju, a to je fér ne? Tak na zdraví a třeba se uvidíme na příštím sezení A.A.
