Zoufalé ženy dělají zoufalé věci aneb když se romantický akt promění v honbu za diamantem. Žádost o ruku jsem očekávala po dvou měsících randění, po 7 letech prsteníček stále zel prázdnotou.
Po té, co Mebovi zamítli prodloužení víz a po šestnácti letech pobytu v Anglii hrozila jeho deportace zpátky do Etiopie, začali jsme mluvit o vdavkách. Údajně by totiž svatba problém vyřešila. Pákistánský právník, kterého jsme si na boj s úřady najali, nám doporučil anglickou vesnici Gretna Green, která funguje jako obdoba amerického LA, oddají vás bez povolení, papíru či dokonce plnoletosti. Bylo mi třiadvacet a představa tajné svatby v anglickém zapadákově bez rodiny a přátel mě zkrátka moc nerajcovala. Meba se mi snažil vysvětlit, že to můžeme udělat jen naoko a velkou svatbu si pak uspořádáme v Čechách. Bez zbytečných emocí, slz a hysterie, sedící ubrečená v ložnici na zemi, jsem Mebovi vysvětlila, že to si ho radši nevezmu nikdy než si ho brát takhle. Na to ať si najde jinou čůzu z Východní Evropy. Přesto jsem si tajně koupila bílé šaty s krajkovými rukávy a bílé kozačky. To, kdyby jsme náhodou hned po obřadu museli na motorce prchat před imigračními úředníky. V lodičkách by to totiž dost dobře nešlo! Nic takového nakonec nebylo potřeba.
O několik let později, stále bez prstýnku, mi představa tajného obřadu v zapadlé anglické vesničce, okoralého fish and chips a piva bez pěny místo svatební hostiny, přišla vcelku romantická. Kdybych já kráva nedělala scény, mohla jsem být vdaná už dávno.
Problém s vízy se vyřešil a přišla první větší dovolená – Island. Tomu, že mě požádá o ruku právě tam nasvědčovalo i to, že Meba letěl po osmi letech do Etiopie, což v mých vdavekchtivých uších znělo jako, že si jede pro požehnání. Och.
O mém pocitu jsem slepicovsky informovala všechny kolegy v práci. A na dovolenou odcházela se slovy bez prstýnku se nevracím.
Příležitostí bylo několik, ale jako největší jsem předpokládala pozorování velryb. Představovala jsem si, jak projíždíme okolo zasněžených hor, hejno kosatek pluje podél lodi a on se vysloví. Místo toho se loď zmítala v bouři ze strany na stranu, výletníci obchodovali v podpalubí s kinedrylem a Meba si držel ruku před pusou, ve snaze nevyhodit snídani, protože jsem odmítla podporovat černý trh a prášek proti nevolnosti mu zatrhla. Byl drahej. Hejna kosatek se neobjevila. Jen u přídě se vymrštila zatoulaná větší ryba, která ve vteřině zase zmizela zpátky pod hladinu. Prý plejtvák. Škoda, že ho ten plejtvák nefláknul ploutví po ksichtě, třeba by se mu pak rozsvítilo a on mě přeci jen na Islandu o ruku požádal.
O půl roku později jsme jeli na Zanzibar, kde jsem slavila narozeniny. Bylo to do očí bijící. Teď nebo nikdy.
V můj narozeninový den jsme strávili dopoledne v deštném pralese sledováním opic a odpoledne měli zarezervovaný stůl v restauraci stojící v oceánu, do které se lze dostat jen lodí. Romantika jako prase.
Do restaurace jsem si oblékla šaty, které jsem si před lety koupila na tu tajnou svatbu. Trošku mi můj zásnubní den kazil fakt, že ve snaze nejlepšího kontrastu – bílé šaty/ tmavé opálení, jsem předchozí den usnula na sluníčku. Odpadávající kusy kůže, puchýře a ksicht alá panda nebyl zrovna atraktivní vzhled nastávající snoubenky, ale co, aspoň by si mohl najít nějakou mladší s větším zadkem, až bych mu pár let po svatbě pošla na rakovinu kůže. Přišlo mi trošku nepatřičné, že před odjezdem do restaurace mě ještě donutil v bungalovu na zemi žehlit jeho košili, ale pro kus šutru na prsteníčku jsem byla ochotná přetrpět i žehlení, které v Londýně zásadně obstarává on.
Usadili nás ke stolu a rozlili šampaňské. Napětím jsem ani nedýchala a dávala si pozor při usrkávání ze skleničky, abych prstýnek nevdechla, kdyby se ho náhodou Meba rozhodl vhodit do sklýnky. Po třech flaškách jsem odložila opatrnost stranou a když jsem pod noční oblohou tančila na pláži s kokosovým ořechem plným rumu, na nějakej debilní prstýnek jsem si ani nevzpomněla a z dovolené se vrátila zase bez něj.
Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Biologické hodiny zlověstně řvaly na poplach a já došla k závěru, že po třicítce se vdávají jen staré panny, a proto jsem se rozhodla, že musím začít konat, protože čekání nikam nevedlo. Pustila jsem mu film Zas tak moc tě nežere, který bych přejmenovala na Kde nic není, ani smrt nebere, protože Meba při něm usnul, hlasitě chrápal, a bylo mu úplně jedno, že se hlavní hrdinka rozešla s přítelem po šestiletém vztahu, protože jí nepožádal o ruku.
Nezbývalo než zcela nenápadně naznačit. Pro tu příležitost jsem se rozhodla uvolnit vínem, flaškou, vlastně dvěma. Před tím, než jsem ovíněná upadla pod stůl, jsem mu řekla, že děti se budou jmenovat po mně, protože on si mě nevzal a já už na ten blbej prstýnek čekat nebudu. Tak vám nevím, jestli to pochopil!
Přišly třicáté narozeniny a jediné, co mohlo zachránit mé utonutí v depresi a alkoholu byl prstýnek. Po Vánocích jsem vypadala jak nadívaný krocan, zpackala kampaň na vydání knížky a vrásky na čele se zvětšily do šířky dé jedničky. Narozeniny jsem se rozhodla neslavit. Měla jsem v plánu se zavřít sama do pokoje s flaškou vína, prohlížet si fotky z mládí a štkát nad smutným osudem třicátnice.
Mé přání bohužel nebylo rozkazem, takže si to Meba z práce přiřítil s dárky, dortem a kytkou. Rozbalila jsem si již tradičně knížku a parfém. Šaty, které jsem dostala byly sice od módního návrháře, ale tipla bych si, že to bylo z kolekce udržitelná móda aneb recyklujeme pytle od brambor. Materiál, barva i provázek místo pásku by tomu jednoznačně odpovídaly. Posledním, dle jeho slov speciálním dárkem, byla krabička. Ano, vypadalo to jako TA krabička. Jala jsem se ji pomalu otvírat a na modrém sametu ležel velký a blyštivý diamantový pr…přívěšek. Nevěřícně jsem se na něj podívala. A on jen: ,,Já jsem něco posral?”, vzala jsem ten kus kovu a mrskla ho po něm. K dovršení celé té situace už jen zbývalo, aby některý ze psů ten diamant sežral.
„Tos teda posral! A stejně bych řekla ne!”, zařvala jsem a odešla spát do pokoje pro hosty. Tak to nepochopil…
