Jisté známky nekontrolovatené agrese se u mě začali projevovat již na střední. Má agrese se po většinou stupňuje. Něco jako erupce sopky. Bublám pár vteřin a pak exploduji.
Stejně tomu tak bylo na gymplu v kvintě, když jsem se zakousla svému tlustému spolužákovi do hlavy po té, co mi zlomyslně odsunul židli stranou a já, nic netušící, dopadla na zem a narazila si kostrč. Bolelo to strašně. Ve snaze nebrečet před ostatními jako malá holka jsem se rozběhla směrem k pokojům, když v tom mě přepad vztek. Obrátila jsem se, dosprintovala zpátky do jídelny, skočila tomu spolužákovi na záda a zakousla se mu do jeho sádelnaté hlavy. Ještě teď, když si na to vzpomenu, mám v puse pachuť jeho mastných vlasů smíšených se slaným potem, který na nich utkvěl po odpoledním běžkování.
Pak byl pár let klid. Až na zcela neškodné holčičí bitky na diskotékách, pár utržených ramínek od podprsenky a několik vytržených vlasů, se nedělo nic tak zásadního, co by nasvědčovalo tomu, že má agresivita přerostla do větších rozměrů. Možná by to tak i zůstalo, pokud bych se nepřestěhovala do Londýna. Mým koníčkem je v poslední době obviňování Londýna za veškeré mé příkoří a strasti. Od alkoholismu po agresivitu.
Přišlo to pozvolna, blíživě. Začalo to zatínáním rukou v pěst, když jsem se musela ploužit za turisty se selfie tyčema. Křičením do telefonu, když jsme čekali přes dvě hodiny na večeři od donáškové služby a bušením pěstí do aut, které se rozhodly nedat přednost na přechodu ve chvíli, kdy jeden řidič ochotně zastavil. Korunu tomu nasadila postarší Asiatka.
Čekala jsem takhle už skoro tři dny na přechodu a čekala, kdo mi zastaví. Blížil se červený starý fiat a začal zpomalovat. Neohroženě jsem se jala přecházet silnici, kdyžta ženština, která auto řídila, přidala plyn a popostrčila mě o dobrý metr. Psa jsem měla naštěstí na druhé ruce, tak přežil bez úhony. Ta pojídačka psů se ještě rozhodla na mě řvát z otevřeného okýnka a to dělat neměla. Krom pár peprných nadávek, dostala také přísun čerstvé - ještě teplé - psí stolice, kterou jsem měla v nezavázaném pytlíčku v ruce. Když jí obsah přistál na klíně, můj vztek odešel tak rychle jak přišel a já mohla pokračovat v ranní procházce. Zajímalo by mě, zda ta dáma stále jezdí s otevřeným okýnkem.
Celkově jsem vypozorovala, že na auta reaguji nějak špatně a vždycky přecházím do stavu extrémní agrese. Už jsem tady psala o tom, co se stalo, když jsem se snažila vysvětlit obtloustlému arabovi, že zrcátko je na autě asi zřejmě od toho, aby se do něj podíval když vyjíždí.
Mým posledním podařeným kouskem byl uštědřený políček řidiči černého londýnské taxíku. Udělalo se mi špatně a asi po dvěstě metrech jízdy jsem ho požádala, jestli by zastavil. Po té co jsem zaplatila, taxikář si pronesl pod vousy.
“Vždycky problémy s těma černejma a jejich blonďatejma děvkama!”
“Cos to řek’ ty chcípáku anglická?” začali jsme se hádat v autě, vylezli jsme na ulici a já mu bez upozornění jednu natáhla
“To máš za tu blonďatou děvku!”, jak zázrakem se mi udělalo lépe
“A tady za toho černýho!”, stihla jsem mu ještě kopnout do auta, než se Mebovi podařilo mě odtáhnout. On nemá rád konflikty.(Jen tak mezi námi, nejsem si zcela jistá, že si vybral tu správnou nekonfliktní dívku na cestu životem.)Tím pro mě konflikt skončil, až teda do minulého pátku. Telefon vyzváněl, neznámé číslo, neznámá čísla ze zásady nezvedám. Radši si poslechnu hlasovku.
“Dobrý den, tady detektiv Smith (jak přiznačné jméno pro detektiva), zkouším se s vámi spojit kvůli incidentu, který se odehrál na Oxford street… .” ups…je to jasný, jednou mě zavřou.
