Praha je krásná. to víme, ale taky občas mimo realitu. Co když cizinec zavítá za hranice hlavního města? Jaké drobnosti našeho českého života cizince doopravdy vyšokují?
Fakt, že i přes nulovou toleranci alkoholu za volantem dostanete točené pivo takřka na každým rohu, od kavárny, po plavečák či divadlo, to už cizince aspoň trochu znalého české kultury jen tak nepřekvapí. Cizince, který žije se mnou pár let pod společnou střechou už vůbec ne. Co ho ale vyšokuje, je fakt, že se při vstupu do hospody na menším městě všichni pozdraví. A vlastně nejen při vstupu do hospody, ale taky na procházce se psem, na kole, na vodě i u doktora.
Jsme tišší. Ne, že bychom se nedokázali odvázat. Vyskočit na stůl a s Míšou Davidem si zazpívat céčka, to zase pozor, to my umíme, ale jinak na veřejnosti mluvíme šeptem. V bance, u lékaře, na prohlídce hradu, v knihovně či muzeu, často dokonce i v restauraci si mezi sebou šeptáme. A to je mezi cizinci celkem rarita.
„Nepojedeme se podívat do Karlových Varů?“
„Proboha jsi se zbláznil, to je strašně daleko!”, zhodnotila jsem dvouhodinovou cestu. Co na tom, že za tu stejnou dobu se mnohdy nestihneme ani vymotat z Londýna. Cesta z bodu A do bodu B, která trvá déle, jak hodinu se v Čechách už dá považovat za celodeňák hodný poctivé porce nasmažených řízků, krajíců chleba a kyselých okurek.
„Are you crazy?” zeptal se Meba a vyrazil mi borůvky z ruky. Chudák si myslel, že se chci otrávit. Po takřka sedmi letech života v Londýně by to byl celkem důstojný odchod, to se musí nechat.
Když už vstřebal, že jsme divný a otrháváme všechno, co najdeme. Od třešní, po ostružiny či špendlíky u lesní cesty, vzali jsme ho v pět ráno na houby, a to mu teprve šli oči šejdrem, když jsme ho nutili dávat do košíku houby různých barev a tvarů.
„A jsou tam i ty halucinogenní?”, ptal se opatrně, když před něj máma položila smaženici.
„Jasně, to je ten kovář. Víš, ten, kterému zmodrala noha.”, po zbytek večera zaraženě seděl a čuměl do zdi a něco si mumlal. To už si asi po těch houbičkách povídal s tapetou.
Tatam jsou ty doby, kdy se stály fronty na banány a za lepším se jezdilo do Německa. Ač to našinci nepřijde, výběr a kvalita se “západem” udržuje krok. Vždyť ten největší šok ten můj cizinec zažil v Albertu u čerstvého pečiva. Pokud bych ho násilím neodtrhla, myslím si, že tam stojí do dnes a do papírových sáčků láduje jeden kus housky za druhým, protože takový výběr pečiva ještě v životě neviděl a v Londýně člověk hodnotí s povděkem i dva dny starou lehce okoralou francouzskou bagetu. Podobný problém jsme pak měli ještě u pultu se sýry a uzeninami. A tak kromě hektolitrů českýho piva vozíme zpátky do Anglie taky kila uzenýho eidamu a syrečky. Převážet je autem není taková zábava, jako je hodit do příručního kufru a letět s nima nízkonákladovou společností. Dokud bylo možné, vzít příruční zavazadlo na palubu, jednalo se o dosti adrenalinový zážitek. Kolibu nekupujeme krájenou, ale po bochnících, pak ještě lovečák, vysočinu a… hádanka na konec, tipnete si, co dalšího vozíme na kila do Anglie? Dokonce i pro francouzské a anglické známé a taky posíláme příbuzným do Etiopie?
