“A co bys raději holčičku nebo chlapečka?”, ptám se těhotné kamarádky. “To je jedno, hlavně aby to byla zdravé!”, odpovídá klasickou maminkovskou větou.
“Zdravou holčičku!”, to budu odpovídat já až jednou…, protože, jak jsem se dozvěděla, chlapeček je totiž cesta k infarktu.
Vždycky jsem chtěla bráchu, ale co se dá dělat, když mi byly tři, narodila se mi ségra. Celý život jsem už pak jen snila o tom, jaký by to bylo fajn kdyby ségra byla brácha. Mohli bychom lézt na stromy, hrát si na policajty a zloděje, na vesmírnou loď a na Vinnetoua. Panenky mě nikdy moc nebraly, raději jsem otočila kočárek vzhůru nohama, zapřáhla plyšové psí spřežení a při točení koleček od dětského kočáru si představovala, že projíždím zasněženou Aljaškou. Ségra byla oproti mně typicky nudná holka – panenky, hra na krám s máminýma krabičkama od parfémů anebo s křídou v ruce před tabulí si hrála na učitelku (ta jí zůstala dodnes).
Vždycky, když jsme se popraly, vyplivla z pusy žvejku a já v domnění, že je to kus zubu, jsem jí slíbila i nemožné, jen ať to neříká rodičům.
Já se sice se ségrou občas nudila, ale naši podle mě měli situaci easy peasy. Dvě holčičky.
Až na malé nedopatření, kdy jsme hrály na slepou bábu a já se zavázanýma očima kalhotama od pyžama, slítla z postele, flákla se hlavou do zdi a zůstala s rozseknutým čelem ležet na zemi, zatím co ségra tvrdila našim v kuchyni, že jsem se jen rozhodla si zdřímnout odpoledne na koberci, protože měla strach, že dostane sprdung, protože mi ty oči zavázala ona. Nebyly jsme hlučné děti, stačil pohled a my věděly, že je zle. Další do rodiny přibyla sestřenice, takže až na malé strkanice, jsme byly bez průšvihů. Žádné klučičí vylomeniny se nekonaly. O to víc mě překvapilo, co dokážou kluci.
Můj íránský kamarád Ali mi vyprávěl příběh, jak měl jako malý kluk schované hračky v krabici pod vysokou skříní, kde měla jeho maminka dlouhé šaty. Bohužel neviděl, jaké hračky má ve skříni, a tak ho nenapadlo nic lepšího, než vzít zápalky a škrtat, aby věděl, jaké poklady se schovávají pod skříní. při jednom škrtání se skříň pootevřela a dlouhé maminčiny šaty chytly. Ali měl radost, že konečně vidí všechno, co je v krabici a nemusí donekonečna škrtat. Až když plameny šlehaly až ke stropu rozhodl se jít pro rodiče. Myslím, že Ali by měl mít radost, že se dožil třicítky.
Co ale teprve, když se narodí kluci dva? Meba má o tři roky mladšího bráchu Mulugetu. Když bydleli v Londýně, stejně jako každý londýnský dům i ten jejich byl úzký a vysoký. Když byly doma sami, nenapadlo je nic lepšího, než nad plynovým sporákem nahřát lžičku a pálit se s ní. Problém byl v tom, že kuchyň byla v přízemí, a tak když Meba nahříval lžičku, aby spálil svého bráchu, malý Mulugeta vždycky vyběhnul do patra a zamknul se v koupelně, což Mebu pochopitelně naštvalo, protože než vyběhl nahoru, lžička byla studená. Rozhodl se proto, že lžičku nahřeje pořádně, počkal, až bude rozpálená úplně do ruda, vyběhnul do patra, a tak dlouho se s bráchou přetahoval, až mu vyrval dveře z ruky, lžička byla pořádně nahřátá, a tak mu jí hezky zatepla přimáčkl na stehno. Vypálil bráchovi tetování jak malému teleti. Mulugeta má lžičku na noze vytetovanou do dnes.
Tak vám nevím nastávající maminky, vážně ještě chcete chlapečka?
