Vždycky jsem chtěla být taková ta princezna (barbína) s dolíčky ve tváří, červenou mašlí (růžovýma gelovýma nehtama a umělýma řasama). Ta, která promlouvá něžným hláskem, uculuje se a každý jí mám rád.
Bohužel už v útlém věku bylo jasné, že taková ta roztomilá holčička nebudu. Agresivní sklony se u mě objevovaly od malička.
Na rodinném videu je stále zaznamenáno, jak slibuji čertovi, že už ale opravdu nebudu mlátit svého kamaráda Káju a že už mu nikdy neulomím kolečko u autíčka.
V patnácti jsem pro změnu napadla spolužáka na lyžařském výcviku. Měli jsme zrovna osobní volno a poflakovali jsme se ve společenské místnosti. Chtěla jsem si sednout na židli, kterou rádoby vtipný spolužák odsunul a já tvrdě dopadla na zem. Narazila jsem si kostrč a ve snaze zamaskovat slzy “jsem přeci ta drsná holka, co nikdy nebrečí!” jsem utekla do ložnice. Na půli cesty se mi vše rozleželo a chytnul mi amok. Se zasychajícíma slzama na tváři, jsem se přiřítila do společenské místnosti, skočila nic netušícímu spolužákovi na záda a vší silou jsem se mu zakousla do hlavy. Spolužák nebyl žádné tintítko, byl to vlastně pořádnej Otesánek. Stále si pamatuji chuť vlasů a toho “hlava-špeku” v puse.
Možná bych se svému agresivnímu já ubránila, ale to bych se nesměla vydat do Londýna, což je vlastně hnízdo agrese. Lidé chodí agresivně, řídí agresivně, myslí agresivně a zkrátka jsou agresivní. Strkají se ze dveří a do dveří, perou se o židle v restauracích, hádají se kdo, byl obsloužen první a kdo má přednost při vstupu do autobusu.
Většinou se omezuji na krátké slovní přestřelky typu “A já tu asi čekám až zahřmí!”, to, když se mě někdo snaží předběhnout. Nebo “Můžete mi zavolat manažera?”, popřípadě typicky česky oblíbená věta “ Já jsem s tebou husy nepásla”, což obvykle z neznámého důvodu zaměňuji za kozy nebo krávy.
Občas se ale rozparádím a pak dochází i na menší (či větší) fyzické rozepře.
Vydala jsem se s Montym na procházku kolem Temže. Stála jsem na přechodu, když k přechodu přijíždělo červené auto, zpomalilo a já v domnění, že mě pouští, jsem se rozešla, auto se taky rozjelo a narazilo do mě až jsem upadla. Štěstí, že jsem psa měla nalevo, jinak by ta šikmooká ženština narazila do něj. Když mě ještě počastovala výrazem “damn bitch” a ukázala mi svůj krátký nenalakovaný prostředníček, zatmělo se mi před očima, viděla jsem rudě a ze stran hlavy mně vyrašily rohy. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než jí do otevřeného okýnka auta hodit Montyho potřebu, kterou jsem před chvílí sebrala ze země do plastového sáčku, který jsem nezavázala.
“Pokaždé když se rozčílíš, zabíjíš si nervové buňky! A ty jsou nenahraditelný!”, říkával mi táta. Můžu snad za to, že pokaždé narazím na nějakého debila? Debil nedebil, s příchodem Nového roku jsem se rozhodla své nervové buňky chránit. Začala jsem brát ohledy na řidiče retardy, kteří stále nepochopili jak se zipuje, klopýtala jsem za pomalu chodícími turisty bez nutnosti postrčit je stranou, protože já zrovna spěchám. Všechno fungovalo a má agrese byla na uzdě až do té doby, než jsem si lokla nějakého toho alkoholického moku.
Jela jsem s mým z mé oslavy narozenin, když mně v taxíku začalo být nevalno. Požádala jsem řidiče asi po deseti minutách jízdy, jestli by nemohl zastavit, že zaplatíme a radši to dojdeme, přece jen jsem se nechtěla poblít v taxíku. Znechucený taxikář, který právě přišel o větší kšeft mi nazval “černošskou děvkou”, bylo to jen tak z ničeho nic, aby řeč nestála. Semlelo se to celkem rychle. Taxikář před taxíkem, Meba před taxíkem říkající taxikáři, že takhle se mnou mluvit nebude (Meba se nikdy nepere, vždycky vysvětluje), já lezoucí na šteklích z taxíku, notně naštvaná, povzbuzená alkoholem bez sebemenšího zaváhání přijdu k taxikáři a nefalšovaně mu jednu vrazím, pak druhou, třetí “To máš za tu černošskou děvku debile!”, pak mu kopnu do blatníku, dám pěstí do okýnka a zvesela odkráčím za výhružek vřískajícího taxikáře, který nám slíbil, že na nás zavolá policajty.
Když jsme po čtrnácti dnech obdrželi telefonát od detektiva Adamse k podání vysvětlení k našemu ke konfliktu s taxikářem, došlo mi, že už to vážně není legrace a že se nad sebou musím zamyslet.
Stále doufám, že mě ta agresivita nějakým zázrakem přejde, ale je víc než pravděpodobné, že jednou v autobuse, jako stará prošedivělá babča s drdolem na hlavě, zmlátím svou francouzskou holí nebohé studentíka, který mě nepustil sednout.
