Co všechno se dozvíte, když si Češi myslí, že jim nikdo nerozumí aneb poslouchat cizí rozhovory se (ne)vyplácí.
Je jasný, že v Chorvatsku a v Praze na Václaváku si dáváme pozor na pusu. V Londýně už našinec tak opatrný není. Když jsem pracovala jako servírka, obsluhování Čechů byla zábava.
„Mámo, tak to objednej ty!”, řekl táta po delším dohadování nad jídelákem.
„Tů bírs end tů fiš end čips!”
Pokud jsem měla dobrou náladu, zahlásila jsem. „Tak já myslím, že dnes můžeme i česky!”, čímž se skupince většinou viditelně ulevilo a byli mnohem hovornější.
Pokud to byla skupinka ignorantů, která nedokázala odpovědět na pozdrav, nechala jsem je koupat ve změti “plíz” a “aj vud lajk.”
Občas Čecha ale prozradil přízvuk úplně jinak. Pokud někdo přišel a bez zaváhání si objednal Kozla ne Kouzl, Kůzl, nebo Kouzel, bylo jasný odkud ho vítr přifoukal. Nikdy bych nevěřila, jak se jednoduché slovo jako Kozel dá zkomolit.
Nejlepší situace ale stávají, když si dotyční jsou jistí, že je nikdo neslyší.
Jako tenkrát v centru na Piccadily. Byl pátek večer a rozhodli jsme se s kamarádkou, že zajdeme do centra na skleničku.
U vchodu do baru seděli na barových židličkách dva Češi a jeden z nich celkem hlasitě pronesl na mou adresu pár vulgarit. Kamarádka Slovenka to slyšela taky a snažila se mi odtáhnout do bezpečné vzdálenosti. Dle mého pohledu a zábleskům v očích pravděpodobně čekala, že mu jednu natáhnu. Kdyby nepoužil slovník, při kterém by zčervenala i Červená Karkulka, nechala bych to asi bez povšimnutí, ale vzhledem k perverznosti výroku jsem si nemohla odpustit ho trochu uzemnit.
„Hi! Can I ask where are you from?”
„Czech republic! Do you know where it is?”
„Náhodou vím!”, řekla jsem česky: „A měl by si dávat pozor na to, co říkáš, protože nikdy nevíš, kdo ti bude rozumět!”, týpkovi spadla sáňka a já se otočila na podpatku a odešla.
Do deseti minut se přišel omluvit a pozval nás na pivo. Jako správná Češka, co pro pivní lok i přes plot skočí, a ještě když za něj nemusí platit, jsem nemohla odmítnout.
