aneb když Čech potká za hranicemi Čecha. Je lepší se vyhýbat Čechům v Anglii nebo se naopak dá očekávat pomoc v nouzi?
Mé motto bylo jasné – vyhýbat se Čechům v Anglii, jak jen to bude možné, proto jsem si pro výběr svého prvního ubytování zvolila československou agenturu. Byly to prostě fajn lidi, stále přežvykující Radek ve falešném Lacoste polotričku s krokodýlkem na pravé straně mi za pár tisíc pronajal postel v pokoji ve třetí zóně. Pročůraná pružinová matrace a plísně po stěnách, to už byla jen taková červy prožraná třešinka na zkaženém dortu.
Po druhé jsem již byla chytřejší a hledala ubytování přes známý server gumtree, ale co čert nechtěl (nebo chtěl?) narazila jsem na Čecha, který pronajímal pokoje ve svých domech. Jako nepoučitelná naivní blondýna jsem kývla i podruhé. Přece jen pro mě bylo přijatelnější poslat z Čech nemalý depozit Čechovi, než nějakému Indovi či Pákistánci. Tak jsem mu poslala deset tisíc. Poslala jsem deset tisíc člověku, kterého jsem neznala a našla jeho inzerát na internetu. Slyšíte takové to varovné znamení. Máte takový ten pocit, že jsem musela být úplně blbá? Tak to já teď taky. Byl mi slíbený překrásný slunný podkrovní pokoj v domě s velkou zahradou. Viděla jsem několik fotek, které byly nad londýnský standart. Vše vzdušné, velké a čisté. A to bylo tak i ve skutečnosti. Vlastně dům byl hodně vzdušný, protože byl zcela prázdný. Český majitel sice nakrásně sliboval, jak do mého příjezdu bude vše zařízené novým Ikeáckým nábytkem. Bohužel jediné, co v domě bylo, byla stará pročůraná pružinová matrace, asi nějaký český folklór či co. A tak jsem nějakou dobu spala na matraci na zemi, bez internetu, ledničky, nádobí či příborů, bez skříně, ale za to v kufru. V tom krásném vzdušném podkrovním pokoji bylo v horké letní dny nedýchatelně, ale když se počasí zkazilo, byla tam neuvěřitelná kosa. Topení tam bylo, ale nefungovalo. Časem panu majiteli odstřihli i elektřinu. Chtěla jsem se odstěhovat, ale ouha, bylo mi oznámeno, že depozit je nevratný, že se musí “probydlet”, tak jsem ho probydlela! Depozit byl dvoutýdenní, já zůstala měsíc a dva týdny bez placení s tím, že zaplatím později, že zrovna nemám. Stejně později, jako pan majitel sliboval, že přiveze postel a zapojí internet! No, co nenechám ze sebe dělat krávu.
Do třetice všeho zlého. Měla jsem příležitost pracovat v české hospodě v Londýně. Parádní příklad, jak se chovají Češi k Čechům. Jak už je jasné, klientela byla zejména česká, někdy slovenská. Cizinců jste tam moc nepotkali, kdo by taky šel do komunisticky vypadající nevkusné české hospody. Chápu však, že pro osamělé truchlící našince, toužící po knedlíku a chlazené plzničce, to mělo své kouzlo.
Majitelem byl (a myslím, že stále je) bezzubý Čecháček, který si myslí, že sežral Šalamounovi, vy víte co. Věří tomu, že archeologie je věda, která se zabývá mimozemšťanama a že do svíčkové patří jahodová marmeláda. Na halušky dával vždycky feta sýr, protože brynza je moc drahá a “ty blbouni to stejnak nepoznaj!” a uzený prodával i lepkavé a prošlé. Prošlé klobásy jsme drhly kartáčkem ve snaze zakrýt ten nechutný odér, který prý stejnak přebije kremžská hořčice. Nejde o to dělat byznys poctivě, hlavní je že se na tom vydělá.
Od té doby se Čechům a české komunitě vyhýbám, netvrdím, že všichni jsou takový, ale přeci jen jsem jela do Anglie ve snaze se zdokonalit v angličtině, poznat něco nového, a ne se naučit, jak se vaří svíčková s marmeládou.
