Zadarmo ani kuře nehrabe. Já hrabala poctivě, pravidelně, efektivně a za odměnu jsem dostala výchovný políček.
Porušila jsem pravidla a zveřejnila odkaz na mou knihu.
Aha, jsem to ale blonďatá dilina, řekla jsem si. Naivně jsem si myslela, že na svůj blog si můžu dávat, co chci. Chyba.
Prej je to ve smluvních podmínkách, ale nikdo mi nikdy neřekl, abych je četla. Vždycky jen zaškrtnout okýnko souhlasím a už klikat na tlačítko další. Neznalost neomlouvá. Nasypala jsem si popel na hlavu, odkaz stáhla a informovala ty nejvyšší, že neplecha byla zažehnána, a že už se opakovat nebude.
Nicméně jsem obdržela další zprávu. Velectěné adminka mě informovala o tom, že je můj popisek v profilu stále přes čáru (její slova). Do políčka o autorovi jsem napsala:Pokud vás mé blogy baví, budu ráda, když podpoříte mou knihu Holka od Big Benu.
Všem, kteří si tohle přečetli se velice omlouvám za podprahovou reklamu. Chápu, že tahle věta vás rozhycovala stejně jako fotka Babiše v plavkách. Nikdy nebylo mým cílem, vás vyzývat k přispění do crowfundingové kampaně. Zapamatujte si, že zkrachovalý autoři nespadají do kategorie charita! Já už to teď vím taky.
Profilový popisek jsem smazala. Měla jsem chuť tam napsat “Nečum, pičo!”, ale myslím, že to by asi taky neprošlo a tam nahoře by zase někdo musel odložit štěteček, přestat si lakovat nehty a jít mě buzerovat. Nerada vytvářím problémy, takže kolonku o autorovi jsem nechala raději prázdnou. Nicméně i přes mou taktiku Drž hubu a krok! byl článek stále pro všechny neviditelný a já v nastavení měla zablokované ho zveřejnit. Trvalo to týden, a pak jsem na to slavné velitelství zase napsala. Jelikož umím s lidmi jednat v klidu a bez emocí, moje články se na hlavní stranu přestali dávat úplně. Do té doby, od června až do prosince se nestalo, aby se můj článek neobjevil na hlavní straně idnes a aby se v průběhu týdne nedostal mezi nejčtenější blogy.
Od toho extempore s knihou jsem si poctivě a několikrát pročetla smluvní podmínky, kodex blogera a zdrojování obrázků. Takřka po dvou měsících, když jsem se vyhrabala z deprese, jsem se jala zase blogovat. Doufala jsem, že lépe než kdy dřív.
Zaplatila jsem si internetovou fotobanku Shutterstock a používala obrázky z ní nebo své vlastní. Poprvé administrátorce vadilo, že jsem zdroj uvedla jen interně do nastavení článku, po druhé zas, že jsem použila vyfocenou obrazovku vlastního telefonu, po třetí, že nemohla v databázi obrázek najít a chtěla po mě přesnou stranu umístění. Omlouvá jí jen to, že se ještě nenaučila vyhledávat anglicky.
Napsat blog mi trvá od pár hodin po několik dnů. V případě ztráty inspirace to stojí i spoustu peněz, protože fantazie se musí do hlavy přilévat po skleničkách či půllitrech. Je to činnost náročná a často také velmi bolestivá. Poslední, co ale chci a potřebuji je se nechat bezdůvodně terorizovat za činnost, kterou dělám zadarmo a ve svém volném čase.
Hysterii stranou, nechme mluvit čísla. Průměrná čtenost na článek přesahuje 5000, celková čtenost skoro půl milionu. Píšu vám ta čísla, protože krom toho, že se chci chvástat a nahonit si ego, nějaký šušně to idnesu určitě přineslo. U každého mého článku je nespočet reklam.
Nutno také dodat, že v mnoha případech idnes bez mého svolení či dokonce informování, měnili názvy mých článků k zajištění větší čtenosti. Ten, kdo pak byl kritizován za příliš prvoplánový titulek, jsem ale byla já.
Poslední článek Anglické krasavice (najdete ho na mém webu) byl stažen dnes ráno, hned po vydání a já se tuto skutečnost dozvěděla při ranním běhu. Ráda bych řekla, že mě to vytočilo natolik, že jsem zaběhla nejrychlejší kilometr v životě. Bohužel, to se nestalo. Místo toho jsem zapadla do bahna a nebýt Meby utopila bych se v Bažině smutku, jak Artex v Nekonečným příběhu.
Za léta blogování jsem ořvala malou karmu, čtenost, hroutila se z blbejch komentářů a diazepam zapíjela vínem, když mě chodily rasistické emaily, ale kdo by věřil tomu, že administrativní pipka, která má problém zformulovat holou větu, na záchodech fotí selfíčka a po večerech přidává inzeráty do seznamky, bude tím posledním hřebíčkem do rakve mé blogerské kariéry.
Po dlouhých pěti letech na blogu idnes končím. Jak by řekl mistr, letos jsem to opravdu nečekala.
Chtěla bych všem poděkovat za přízeň, komentáře i konstruktivní kritiku! Mám v plánu celý blog smazat, ale asi mi bude chvíli trvat, než se k tomu odhodlám, přece jen je to několik let života a spoustu hodin práce. Pokud byste chtěli mé bláboly číst i nadále, můžete se přihlásit k odběru mých webových stránek Můj černobílý svět. Články o životě v Anglii budou vycházet tak, jak jste zvyklý, každé úterý v devět. Pokud se teda den předtím neposilním vínem, v tom případě se článek objeví až se proberu z delíria.
