Den blbec přjde vždycky ve chvíli, kdy se to vůbec nehodí. Ono taky kdy a komu se den blbec hodí, že jo?
Vstávám před šestou a za poklusu dobíhám do práce. Hádka se šéfem. Jako každý den, ale ostřejší než kdy jindy. Zdržím se hodinu přes čas, než se zase vyřítím a spěchám domů. Klíčky, řidičák, kafe do ruky a už si to míříme po M4 na imigrační. Zvládáme to v rekordním čase dvacetipěti minut a pět minut před zavíračkou vstupujeme do budovy. Buch, razítko na papíře.
‚‚Přijďte zase sedmnáctého.. ne, nic nového. Ne, opravdu nevíme datum soudu. Je nedostatek soudců, jen na datum se čeká měsíce..."
‚‚Čekáme už osm měsíců..”
‚‚Tak čekejte dál!”, co bych taky chtěla, dyť se za ta víza zaplatila “jen” pár tisíc liber. Úprkem domů pro kufry a bez zbytečných zdržovaček na zastávku autobusu, který mě odveze na letiště. Nenávidím to. Nenávidím, že musím lítat sama, nenávidím cestu na letiště, letištní procedury, nenávidím loučení. Na zastávce stojí pár a co chvilku se podívají naším směrem. Vyzáblá holka má přes ruku přehozené něco, co připomíná svatební šaty a na zádech, stejně jako on, krosnu. Neslyším o čem se baví, ale jsem si jistá, že jsou to Češi nebo Slováci.
V autobuse je vedro k padnutí. Sedám si na jednu z posledních volných sedaček, přímo před ten pár. Ještě než se autobus rozjede, vytahují si z batohu jídlo.
‚‚Laska, tys kupil mekača!” raduje se holka slovensky. Slováci, já to věděla.
‚‚Zlatko, to je lepšie ako v Alcrone.”, chrochňá si on.
‚‚Laska, pozri čo mám ja. "
‚‚Keksiky? Tak to aj dezert mame. Kde si ich vzala? Nehovor mi, ze si ich kupila!”
‚‚Blazniš? V praci som ich zobrala! “, proboha to bude cesta. Snažím se najít v kabelce sluchátka, abych je nemusela poslouchat. Nemám je, buď jsou v kufru nebo jsem je zapomněla doma. Pokouším se sledovat ubíhající krajinu, čtu cedule lemující silnici, jen abych je nevnímala, přesto zachycuji útržky rozhovoru.
‚‚Nechceš pozvať aj Pala?”
‚‚Prečo Pala? Oni nas na svoju taky nepozvali.”
‚‚Pretože čim viac ľudi, tym viac peňazi . Hovoriš im dufam, že nechcem žiadne pičoviny , ale prachy”
‚‚Zlatko hovorim, hovorim to všetkym.”
‚‚Možna to daj aj na fejsbuk laska!”
‚‚Dam. Ako dobre si to vymyslela . Rodičia to zaplati a my vyberieme prachy.”
‚‚Fuj tu niečo smrdi, to je hnus. Nemôžem sa ani nadychnuť. Laska, ty si sa uprdol.”, mění náhle holka téma hovoru.
‚‚Zlatko nie ja, to je tá pred nami. Videla si s akym čmoudem tam stala . Ta už je napachnuta!", srdce mi bije jak o závod. Slyšela jsem dobře? Nepřeslechla jsem se? Nevím zda křičet, nebo brečet. Nebyla jsem na rasismus připravená. Ne teď, ne tady. Jednou to přijít muselo. Nevím, co dělat. Na jazyk se mně hrnou “ká” slova.Ty kur..,kun..,kre…,krá..koko… místo toho se nadechnu, zhluboka.
‚‚Možná byste si měli začít dávat pozor na jazyk, protože nikdy nevíte, kdo před váma sedí a třeba rozumí, co melete. Už se nedivím, že Slovensko jde tak doprdele, když tam jsou lidi jako vy dva.”, otočím se zpátky a snažím se udržet srdce v hrudním koši. Zlatko a láska do konce cesty nepromluví. Já se modlím, abychom neletěli stejným letadlem.
Od lidí, kteří žijou v multikulturním Londýně by člověk očekával jistou toleranci či dejme tomu smíření se s odlišnostmi. Má vůbec význam vracet se zpátky domů? Na blbce člověk narazí všude, ale jednalo se o pouhou výjimku, nebo pro nás budou rasistické narážky denním chlebem? Jaká je situace v Čechách?
