Koupě auta v Londýně aneb potřebujete auto ve městě, kde funguje jedenáct linek metra a na osm tisíc autobusových spojení?
Ano, potřebujete, nebo spíš potřebujeme. Meba si teda myslel, že je to zbytečné vyhazování peněz, ale po pár dnech bez večeře si vlastně vzpomněl, že auto vážně potřebujeme, protože ten nákup se sám nepřiveze. Teda přiveze, když se objedná online, ale já si radši hezky po staru vybírám a vážně nevím, kdo by se tahal s těžkýma taškama z pětset metrů vzdáleného supermarketu. A taky jsem potřebovala jezdit na výlety, a navíc auto je sociální status.
Problém byl, že Mebův mezinárodní řidičák v Anglii neplatil, můj sice ano, ale volant vpravo mi dosti děsil. V Čechách mi řízení vážně šlo. Vadilo mi jen rozjíždění do kopce, podélné parkování, couvání, silnice, kde chyběla středová čára a kruhové objezdy. Problém byl v tom, že v Anglii si asi řekli, že když nevíš co, flákni tam kruháč. A tak tady narazíte i na kruháč v kruháči. Vrcholem je kruhový objezd ve městě Swindon, který sám o sobě obsahuje sedm kruhových objezdů. Říkám to upřímně, bez mučení, do Swindonu jsme na výlet ještě nejeli a asi hned tak nepojedeme. Údajně je na světě 60 000 kruháků z toho Anglie jich má 10 000.
Touha vlastnit auto byla ale silnější než strach z kruháčů, a tak jsem si za cenu tří autoškol v Čechách, zaplatila šest kondičních jízd v Londýně. Instruktora jsem vybírala online, kdyby tam kluci měli fotky, bylo by to jednodušší, takhle jsem si musel vybrat z nic neříkajících jmen. Abdul, tak toho asi ne. Rahul, ještě lepší.??, proboha. Voloďa, hmmm, ne. Nakonec jsem vybrala Alfonsa, myslela jsem si, že to bude ten řidič z F1, tomu ale prej ve jméně chybí efko. Detail.
Nicméně postarší Portugalec měl se mnou trpělivost a po projetí všech kruháčů v Londýně (i těch více pruhových), jsem místo stěračů už hezky spínala blinkry a Alfonso přestal svírat zlatý křížek, který měl na krku.
Nastal čas, koupit si vlastní stroj, což je v Anglii oproti Čechám o dost levnější. Kritéria jsem měla jako správná blondýna jen dvě – velikost a dobrej odstín. Za pár peněz se tady dá auto prověřit, jednoduše použijete registrační značku auta a zadáte jí do databáze, čím jsme zjistili, že asi tak polovina aut v Londýně je bouraných.
Týpek, který auto prodával nám ho dal se slevou, protože po zkušební jízdě se mnou, kdy jsme přeletěli železniční přejezd, jak Semir Gerkhan v Kobře 11, ostříhali živý plot a vzali s sebou pár dopravních kuželů, měl zřejmě pocit, že by auto stejně neprodal. Klíčky předal Mebovi a rychle za sebou zavřel dveře. Nevím proč, možná abychom si to nerozmysleli, nebo šel prostě jenom zvracet.
Pak nastala ta pravá zábava – pojištění auta. Sjednává se online a stojí majlant. Chtějí o vás vědět veškeré informace, a to snad včetně čísla bot a váhy (a na tu jsem hodně háklivá). Mimo jiné se také ptají, jestli je auto přes noc v garáži a na zaměstnání. Jelikož strýček Skrblík je takřka můj pokrevní bratr, auto v garáži bylo a přes noc se ze mě stala učitelka v mateřský školce, protože jsem zjistila, že učitelky v mateřských školkách mají z nějakého záhadného důvodu pojištění levnější než všechny ostatní profese. I tak nás roční pojištění vyšlo na L3000. Pro srovnání, auto bylo jen o pětikilo dražší.
Jaké bylo mé překvápko, když po dvou týdnech od pojištění, po mně chtěla pojišťovací společnost doložit tu mystickou garáž a zaměstnání. Po dalších dvou týdnech nám pojištění zrušili a přišli jsme o dvouměsíční zálohu. Tak to dopadá, když se blondýna snaží ušetřit.
