Vždy je možné udělat změnu. Rozhovor.

Magda: Ahoj, Evi. Vím o tobě, že jsi před časem vystoupila z bulimie, že jsi předtím dvacet let zvracela. Takže, prosím tě, jak se ti povedlo? Kdybys měla vypíchnout ty nejhlavnější body, které ti k tomu pomohly, které by to byly?

Eva: Jako myslíš úplně od začátku, kdy jsem si uvědomila, že to nechci?

M: Ano. A jak je to vlastně dlouho, co sis to uvědomila, že to nechceš?

E: Je to osm let, kdy jsem s tím začala pracovat intenzivně, kdy jsem si uvědomila, že to není v pořádku a že s tím chci něco dělat, ale to bylo takový to: chci dělat, ale udělejte to za mě. Ale to si v ten moment neuvědomuješ. To znamená, že jsem začala chodit k psychologům, vyzkoušela jsem různý léčitele, vyzkoušela jsem snad všechno, co existuje, za ty roky, protože jsem furt čekala: jo, já tam přijdu a někdo mi pomůže.
A s tím jsem tam vždycky chodila… ano… pomožte mi... A přes tu práci s psychology a léčiteli, jsem si začala uvědomovat své já, začala jsem si uvědomovat samu sebe, že se furt něčeho bojím, že mi nikdo nepomůže, že tam někde uvnitř jsem schovaná já a že ta bulimie, to zvracení, ti zabere všechno, zabere ti mozek a nedovolí ti vidět tu nemoc, nedovolí ti projevit city. Jakoby nežiješ, je to jak droga, kterou si vezmeš, abys neviděla bolest běžnýho života. Ty jsi někde psala, že ty ženy, co to mají, jsou hrozně citlivý. Ano, je to pravda, je to tak, ony aby neměly tu citlivost, aby je nezraňovala, tak tam raději dají tuhletu bolest.
Při tom procesu setkávání s lidma a poznávání sama sebe, jsem se učila vidět svět tak, jak skutečně je, a přestávala jsem si všechno dávat za vinu sobě.
Začala jsem vidět, že ani lidi okolo mě nejsou dokonalí, a postupně jsem si začala víc a víc věřit, ale furt tam bylo – udělejte to za mne.
Poslední dva roky jsem si z těch léčitelů brala už jen něco a uvědomovala jsem si, že musí přijít nějaká změna ve mně, já musím říct: ano – já to udělám. Nikdo to za mě neudělá. Pak jsem se setkala s tebou, začala jsem si uvědomovat další souvislosti, vztah k manželovi a podobně.

M: Já si pamatuju ten náš první hovor, jak jsme se v telefonu nasmály. Tehdy jsi nevěřila, že se z toho někdy dostaneš.

E: Ne, nevěřila jsem tomu, fakt nevěřila, protože nikdo to neudělal, všichni na to měli diplomy, rady, ale nikdo to neudělal, nikdo mě neuzdravil. Nechápala jsem to! Při tom všem jsem četla spoustu knížek a pak jsme spolu mluvily a já si pak uvědomila, že ty, ostatní, to jsou vaše životy, vaše rady a že jste někde tam a já jsem tady. Ona není já. A řekla jsem si dost! Stojí mě to akorát peníze a ty lidi, přestože to myslej dobře, mi nemohou pomoct.
Takže jsem se od všech odtrhla, přestala jsem číst knížky, přestala jsem kamkoliv pro pomoc chodit, protože jsem cítila: ne, oni mi jenom radí, ale neudělají to za mě. Tak je to zbytečný, usoudila jsem, a dala jsem si tak dva měsíce pauzu. Teď nebudu dělat nic, nic nechci, a uvědomovala jsem si jenom to svoje já a furt jsem s tím pracovala (přestože jsem do té doby tomu nevěřila, že to přijde). Upnula jsem se na představu, ano, ono to přijde najednou, ono se to stane najednou. Najednou to přijde, ne postupně, ono to přijde najednou, prostě to nebudu potřebovat, zvracení se ztratí. Do tý doby jsem se furt zabývala jídlem, s představou, že se teda přejím, vyzvracím a že takhle to bude každý den.
No a pak se stalo něco velmi zajímavého, já to beru jako znamení z nebe. Prosila jsem si, prosila jsem anděly, ať tomu někdo věří nebo ne, a prosila jsem nahoru: prosím dejte mi tu sílu, ukažte mi tu cestu. Intenzivně jsem za to každej den prosila.

No a stalo se ti to nějak odpoledne v pátek. Normálně jsem komunikovala a během dvou hodin jsem z ničehož nic přestala mluvit. Úplně. Nebyla jsem schopná ani šeptat, přišla jsem úplně o hlas a strašně mě bolelo v krku. Tak co se děje? Říkala jsem si. A první, co mě napadlo – já nemůžu ani zvracet, jak strašně mě bolí v krku... to prostě nejde. Druhej den ráno šílená bolest, nemohla jsem ani polknout sliny, jak mě to příšerně bolelo, tak jsem valila do nemocnice na pohotovost a tam řekli, že mám nějakej zánět a oteklej krk.
V ten moment mě napadlo, tak ANO, já jsem to nedokázala jinak, tak vy jste mi pomohli tímhle. Tím, že jste mi mechanicky zabránili. A říkala jsem si, JO, to je to znamení! A ve mně se něco v ten moment změnilo a já jsem přestala myslet na jídlo, na to, že se vyzvracím. Já jsem to vzala jako Boží dar. Ano, teď je ten okamžik, teď se to stalo. Tejden trvala ta bolest v krku... ne tak intenzivně celou dobu, postupně to ustupovalo, ale já jsem najednou neměla potřebu jít a nakoupit to jídlo, najednou jsem na to přestala myslet, a to, co jsem si přála od těch andělů, že to přijde a můj mozek se změní, to se najednou stalo a já jsem byla šťastná.

M: Tady musím vstoupit, protože při opisování rozhovoru jsem si uvědomila, že kdyby Eva nebyla schopná vidět tuto situaci jako pomoc, jako dar, tak by se v ní nic nezměnilo. Klidně si mohla pomyslet, jaká hrůza se jí děje, když nemůže mluvit, týden mohla být nemocná a pak zase začít. Vůbec jí to nemuselo dojít, vůbec nemusela téhle šance využít! A úplně mě u toho napadá, že tyhle šance třeba průběžně přicházejí, ale jde o to, probudit schopnost je uvidět jako dar.

E: Bylo to hrozně hezký a tím jsem přestala ze dne na den to řešit, fakt se mi to vymylo z hlavy a dnes si říkám, jak jsem mohla celej život takhle žít? Jak jsem mohla žít tou posedlostí? Tím neustálým přemýšlením nad tímhle? Kolik energie, času mi to vzalo? A teď najednou jsem měla pocit ohromný volnosti, já jsem se najednou necejtila jako vězeň, protože před tím jsem byla vězeň bulimie. Najednou jsem zjistila, že mám strašně moc času, že mám strašně moc plánů. Ucítila jsem se svobodná, hrozně moc svobodná, navíc jsem si říkala, peníze ušetřím… paráda! Najednou jsem zjistila, že ty peníze mi zbývají, jo, hned jsem je investovala do něčeho jinýho, začala jsem si víc dopřávat, nemyslím teď do jídla, ale třeba jsem začala chodit na kosmetiku, na nehty, k holiči a vychutnávala jsem si ty věci a začala jsem poznávat sama sebe v týhletý rovině, jinak.

M: Jak je to dlouho, co tohle trvá?

E: Tři měsíce. Opravdu tam nejsou myšlenky, že by to šlo zpátky, parkrát jsem si říkala, jestli by to šlo, asi třikrát mě to napadlo, ale pak jsem jasně věděla, ne, to bych všechno zahodila, udělala bych krok zpátky, to nejde, to nejde vrátit, nemůžeš se vrátit, to bych vše zakopala, všechen ten rozlet, to bych umřela... ne, mám pocit svobody, že se přede mnou otevřel svět, začala jsem potkávat úžasný lidi. Samozřejmě, není to, že bych byla teď bez problémů, že neřeším vůbec jídlo, taky se snažím jíst zdravě, nějakou kontrolu tam mám. Teď vnitřně na sobě pracuju i tak, že se smířím sama sebou i tak, že třeba občas člověk ujede, přejí se. No a co, nebudu si to vyčítat, tak se přejím a nevyčítám si to.
Člověk pořád se sebou pracuje, najednou jsem měla ten čas, najednou zjišťuju, že se vůbec neznám, najednou jsem zjistila, že mě baví práce rukama... tvořit.
Že mě baví vnímat hudbu, najednou zjistíš, že ten svět je hezkej, krásnej, a že jsi byla úplně zašlapaná pod poklopem a ty ses bránila žít, nežila jsi.
A teď si i uvědomuji, proč vlastně? Kvůli tomu, že se někomu, jakoby podle mejch měřítek, budu líbit? Že budu hubená? Vždyť to je hloupý, hlavně to nemusí bejt pravda. Ty vlastně nežijež.
Takže když bych řekla, jde to… je to dřina, je to práce, ale jde to.
Fakt bych tomu nevěřila – víš co, po dvaceti letech, to je už zvyk, to je jak čištění zubů.

M: Proto je pro mě tak důležitý získat tvůj příběh.

Zajímalo by mě, jak se tvoje uzdravení dotýká souvislosti s tvým vztahem?

E: Je pravda, že když jsem začala s manželem, tak jsem už byla pod vlivem bulimie.

M: A kdy ti to vlastně začalo?

E: V dospívání, ještě před svatbou, krátce po škole, to jsem manžela neznala, já ho poznala už s bulimií, a jelikož bulimie byla na prvním místě, já jsem neřešila, jakej je, prostě má mě rád, vezme si mě, takže ten vztah byl další závislost.
Nebyla jsem sama sebou, a jak jsem s tím začala pracovat a poznávat se, najednou jsem zjistila, že náš vztah je nefunkční, že to není ono, že ho nechci. Jak jsem sama sobě začala věřit, tak jsem viděla, že ne, že toto manželství ne.
Na co konkrétně se ptáš?

M: Ty ses zmiňovala, v jedné větě, že jsi přestala zvracet a že odejdeš od manžela, ty sama jsi to slovně dala do souvislosti. Že to proběhlo téměř zároveň.

E: Ano, bylo to ve stejnou dobu – jak jsem na sobě pracovala, tak jsem čím dál víc viděla, že to nejsem já, že vztah, kterej žiju, je jen podřízenost, že já bych chtěla žít úplně jinak – jak jsem se zbavovala bulimie, tak já jsem se zbavovala i toho vztahu, tý závislosti.
Teď po Novým roce opravdu oboje proběhlo během jednoho měsíce, a já jsem si uvědomila, že ano, v tomhle vztahu nechci umřít, nechci v něm zůstat. Buď tam zůstanu a umřu, budu mrtvá, nebo dokážu odejít. A brzy potom jsem odešla od bulimie. Ano, teď mě čeká ještě fyzickej odchod od manžela.

M: Teď už máš v sobě záznam, jak to funguje. Věřila jsi, že to samo přijde, tak to může být úplně stejně jako s bulimií, ve správný moment budeš vědět a půjdeš, není třeba se tím stresovat.
E: Ano, já jsem věděla, že bulimie odejde a zrovna tak teď vím, že z toho vztahu taky odejdu. Ano, paralerně to šlo vedle sebe... vztah, bulimie. Najednou si uvědomíš, že je vše, jak má, ale je pravda, že když jsi naplno v bulimii – já na počátku zvracela třikrát denně, dokázala jsem se třikrát denně přežrat do mrtva – tak to prostě nevidíš. Nevidíš, že je ten život hezkej, nejde to tehdy vidět. A dneska jsem úplně jinej člověk, jsem úplně jiná... živější… vypadám jinak.

M: Ty jsi v krásném období rozkvětu... kolik ti je vlastně roků?

E: Je mi 46. Mám před sebou celý život, připadám si daleko mladší. Nikdy neříkej nikdy, jde skutečně všechno. Tys to zažila, nikdo neznal ty pocity, oni ostatní věděli, měli nastudováno, ale tys to zažila a nesoudila jsi mě. Najednou vidíš, že tu je člověk, kterej to ví, člověk, kterej to zažil, nejvíc pro mě bylo to pochopení. To nepochopí nikdo, kdo to nezažil.

M: Každopádně tvoje prozření přišlo nějakou dobu po tom, co jsme se odpojily. Cos to konečně vzala do rukou sama. Říkávám, že ve skutečnosti to nikdo za vás nemůže udělat. A já jsem moc šťastná za tebe, že jsi z toho vystoupila. A moc ti děkuji, žes mi byla ochotná svůj příběh vyprávět, protože tohle je pro další ženy daleko víc, než všechny moje články.
Děkuju!