Tanec blízkých

Život je jako taneční parket. Někdy víří na těsno dvojice v párech, jindy je sál plný roje jednotlivců, prolévajících se v pestrých skupinkách. Projdete vnitřní změnou a vaše kapela se změní. Sami ještě nevíte, co přesně budou hrát. Tempo i styl je jiný. Parket se nejdříve vyprázdní, tanečníci chvíli vyčkávají, jaké tóny se ozvou. Mistři reagují rychle, ostatní se pomalu přidávají, někteří znechuceně odcházejí. Nová hudba přiláká do sálu ale i nově příchozí. Staří známí jsou pryč a do života se hrnou jako velká voda noví. Někdy je to extrémní nápor, jindy pozvolný nenápadný proces.

Lekneme se. Zapochybujeme o správnosti naší noty. Snažíme se udržet si stálé tanečníky, pozveme je na starý oblíbený kousek, abychom si posléze uvědomili, že jsme se zpět ke svému stolu sotva doploužili. Potřebujeme vitamínovou bombu a čas k regeneraci, než jsme schopni se znova nadechnout a postavit na nohy. Že ač toho človíčka máme stále rádi, tak rejdění s ním nás už nebaví. Unavuje. Že toto už opravdu nechceme.

Sami ještě pleteme nové kroky, cítíme se nejistí a jsme vděční za každého „jistého“ partnera. Proto jsme i lehce zmanipulovatelní… jsme tak rádi za každou i domnělou jistotu, že se někdy necháme vtáhnout do víru tanečníkem, který nás méně či více nápadně manévruje tam, kam chce on… někdy i mimo náš parket.

Někteří tanečníci mizí nenávratně… jiní se po čase opět objevují… zadají si jeden tanec a pokračují opět ve svém směru.

Je jen pár stálic, se kterými si zatančíte skvěle vždy. Kteří setrvávají napříč stylem hudby, napříč krokovými variacemi jednotlivých tanců… napříč časem. Vlastně s nimi ani tančit nemusíte, jen setkání s nimi je tancem. Tito přátelé nejen že respektují vaše kroky, ale také jsou vždy připraveni vás podpořit. Nebudou vám mazat med kolem úst… že váš krok je jako pírko a že to, že neustále drtíte partnerovi nohu, je v pořádku. Ne, tyhle stálice vám s úsměvem řeknou, že to šlapete jako zelí a že vaše boty jsou tak akorát na hod do popelnice.

Řeknou vám to tak, že i přes jejich tvrdá slova ucítíte jasně jejich náruč. Ucítíte jejich pevné držení, kdybyste se náhodou z toho chtěli hroutit. Někdy vám bouchnou herdu do zad – abyste se narovnali. Moc dobře vědí, že držení těla je základ úspěšného postoje.

Máte pár svých stálic? Těch, co přetrvávají přes všechny změny?

Buďme vděční za jejich kopance a herdy… a nebojme se jim poskytnout stejnou službu. Protože tím můžeme svůj i náš vzájemný tanec posunout na mistrovskou úroveň.

A koho by vlastně bavilo šlapat zelí nebo se ploužit na jednom místě, když máte k dispozici celý obrovský sál?