Raději zemřít než přibrat, aneb nesnesitelná těžkost bytí.

Jsou ženy, které toto důvěrně znají. Nemohou žít, když si nepřipadají hubené, nemohou jít ven, nechtějí se s nikým setkat. Nešly by nikdy do plavek, dokud nebude ručička na váze ukazovat vysněné číslo, dokud neuvidí ploché bříško atd. Představa tloušťky, tlustého těla je tak nesnesitelná, že jim brání v mnoha věcech. Ten pocit, odpor k sobě, nepřijatelnost svého tlustého těla, často přichází, i když ty ženy vypadají úplně normálně. Nemají 150 kg, ani 100 kg. Většinou ani 80, ba ani 70 kg. Přesto prožívají velké zoufalství, silnou sebenenávist. Nesou nevyvratitelné přesvědčení o své tloušťce. Ženě to v této chvíli nevysvětlíte žádnými argumenty. Neslyší, nechce slyšet. Jak jí tedy pomoci? Evidentně prožívá velké zoufalství. V momentě záchvatu asi nijak. Jen s ní být v lásce, nesoudit ji a nehodnotit její sebedestruktivní procesy. Milovat ji a zůstat v klidu.

Později s ní komunikovat třeba takto:

„To, co vám nedělá dobře, není vaše tělo, ale vaše myšlenky." Ještě jednou to zopakuji. A vím, co říkám, protože jsem také mnoho let věřila pocitu nedostatečnosti, neschopnosti a odporu. Prožívala jsem to utrpení také. Takže znovu – vaše tělo není problém. Jediný problém jsou vaše myšlenky, váš pohled na sebe. A nesouvisí to ani trochu s tím, kolik vážíte.

Dobře, ok, připusťme, že se cítíte jako tlustá prasnice. Jakmile tato slova o sobě vyřknete, tím svoje přesvědčení a tedy tím i ten cítitelný pocit jen zesílíte. Kdo myslíte, že to hlavně slyší? Vy. Takže moje nabídka – zkuste ta slova vyplivnout. Nepoužít je. Pozor, nenechte rozjet mozek. Nedávejte na to prázdné místo žádnou definici. Žádné pozitivní myšlení. Nechte to místo prázdné. Krok jedna – neříkat to nahlas!

Krok dvě – těžší level. Jakmile se tato myšlenka objeví, nekupujte ji. Je to jen myšlenka… Není třeba se jí zabývat. Ať je to, jak je to, teď jste tady. Teď, taková, jaká teď jste a žijete život. Jste tu od toho, abyste žily. Skutečně žily. Takže jděte a dělejte věci, které dělat chcete. Přece se nenecháte omezit nějakou myšlenkou. Víte, myšlenky jsou pěkné mrchy, umí báječně spustit pocit, emoci, stav. Takže, začněte je pozorovat. Zkoumat a stopovat. Je to hra. Pozorujte, kdo to ve vás mluví a neztotožňujte se s tím hlasem. Jděte za. Za tyto hlasy. Chce to trochu trénink a pozornost. Ten, kdo pozoruje, tomu je dobře… ten nesoudí a nehodnotí. Pozoruje vaše snahy; vaše souzení, vaše chování je však neutrální a hlavně v klidu.

Staňte se pozorovateli a žijte. Dělejte už teď, co dělat chcete. Neodkládejte to na dobu, až budete hubené. Víte vy, jestli bude zítra? Šťastná, opravdu šťastná můžete být jen dnes. Paradoxní je, že když skutečně žijete, tak si tělo přirozeně udržuje váhu, ve které mu je dobře.

Tak a teď toto. To, že propustíte myšlenky o tom, jaká teď jste, neznamená, že ztloustnete. Někde uvnitř všechny víme, že když jíme normálně a trochu se hýbeme, tak tlusté nebudeme. Někdy nevíme, co je normální, ale většinou víme dobře, co normální není.

Takže, jak na sebe nemyslet jako na tlustou nebo hubenou? Aha? Co je mezi tím? Je tam nějaký prostor? Chvíli s tou představou pobuďte.

 Je tam obrovský prostor. V tom prostoru je zdraví. Láska. Radost.

Jak do něj?

Pustit se. Jinak to nejde. Pustit se všech představ, všech podmínek. Pustit myšlenky a zvyky, které vám omezují život. Pustit se a být šťastná. Bez podmínek. Rozhodnout se a pustit se. Vau, můžete se leknout, když uvidíte ten obrovský prázdný prostor. To je normální, ale to vás už nezastaví. Pustit se všech informací o jídle, potravinách, o tělech a postavách.

Takže – když přestanu na sebe myslet jako na tlustou… není důležité myslet na sebe jako na hubenou. Myslete na to, co skutečně jste VY. Tam uvnitř.

Kdo jsem já?

Neodpovídejte žádnými slovy. Jen si často pokládejte tuto otázku a vnímejte se uvnitř. Vnímejte svůj vnitřní prostor, jak se v něm cítíte. Vyprázdněte ho. Nemusí tam být žádná definice vás. Nedefinujte se.

Prostě jste.