Dnes na vás nejdříve vychrlím pár otázek. Mívali jste společný nedělní rodinný oběd? Nebo jiné jídlo? Jakpak na to vzpomínáte? Jaké rituály kolem jídla jste měli ve své rodině? Ptám se pouze na ty, které mají častější frekvenci než jednou, dvakrát do roka. Ale to, co jste žili skutečně pravidelně… denně, týdně.
Dejte si teď chvíli na vzpomínku a schválně jestli najdete nějakou, která vám vyloudí úsměv na rtech. A je jedno, zda se díváte z pozice dítěte nebo rodiče.
Měla jsem nedávno jednu klientku s přesvědčením, že jídlo – rovná se potíž. U nich doma se nikdy společně nejí. A to mě přivedlo k zamyšlení.
Že třeba toto může zase být jeden střípek do mozaiky vedoucí k uzdravení vztahu k jídlu.
A jako se vším, záleží na tom, jak k tomu přistoupíme. Ten samý záměr se dá provést citlivě a funkčně… anebo můžeme udělat ještě větší paseku. Bohužel všichni rodinní příslušníci nejsou vždy schopni citlivosti.
Berte prosím tyto řádky jako námět k zamyšlení – jak je to právě u vás a zda by to mohlo být i jinak.
Chci vám připomenout, že společné rodinné jídlo rozhodně není jen o tom co a kolik toho sníte.
Je to možnost potkat se svou rodinou. Možnost setkat se, přese všechno, co se právě děje. I tehdy, když zrovna neladíme. Je to vzájemná blízkost, která probíhá v těch nejobyčejnějších okamžicích – když si podáte sůl, když naléváte polévku, když společně pochválíte jídlo, když sbíráte talíře a dohadujete se, kdo umyje nádobí. Tyto obyčejné okamžiky jsou důležitým zdrojem výživy naší duše. Možná je považujeme za samozřejmost. Věřte, že nejsou. Většinou si to naplno uvědomíme, až tehdy, když je ztratíme. I když se mezi sebou škádlíte, i když vždycky není jen pohoda, přesto jste spolu. Můžete cítit, že matka ani otec nejsou vaši nejbližší, že vám nerozumí… Samozřejmě, že vaši vrstevníci vás pochopí lépe. Matka ani otec nikdy nebudou jako vaši kamarádi. Máme s nimi jiný druh vztahu. Ale víte co? Skutečný přítel vám řekne i to, co nechcete slyšet. Což právě rodiče dělají poměrně často.
Ať si to uvědomujeme nebo ne, rodina, společné chvíle jsou pro nás zdrojem. Je spojený se stabilitou, s našimi kořeny. Oni prostě jsou. Je to matka, otec, sourozenci. Ať už jsou všelijací…ať nám lezou na nervy… Jsou nějakou částí obsaženi i v nás, ať se nám to líbí nebo ne, máme mnoho společného. Často nás právě to dráždí, nechceme být stejní. Víte, žádná vlastnost není jen špatná. Každá má i druhou stranu. Je jen na nás, jak ji umíme použít. Abychom ji uměli použít, musíme ji poznat a přijmout. Rodinné sešlosti mohou moc hezky sloužit jako zdroj pozorování, uvědomování si souvislostí, poznávání. Sebe i blízkých.
Rodinné vazby můžeme velmi snadno zabít anebo je s láskou pěstovat a opečovávat… což je určitě pracnější. Mohou nás svazovat, nebo nás mohou živit. Ve spojitosti s výživou, jídlem, se vše propojuje. Společný požitek uvolňuje a harmonizuje i záležitosti mezi námi.
Někdy v rodině vzniká situace, kdy se členové začnou silně rozcházet v názorech na jídlo, kdy odmítají jíst některé potraviny. Jeden nejí tohle, druhý zase tamto.
Určitě je fajn se v rodině celkově zajímat o jídlo. V dnešní době není jednoduché vyznat se v potravinách. To, co platívalo dřív, už neplatí. Všechno, co se prodává, není automaticky pro nás prospěšné. Mnohé potraviny jsou tak umělé, že se skutečnou výživou už nemají nic společného. Jaký důsledek to bude mít na společnost, se teprve uvidí s odstupem času. Asi to nebude nic pěkného, tuhle umělou stravu jíme poslední roky, takže dnes neexistuje věrohodný průzkum, který může zhodnotit její dopad. Osobně jsem přesvědčena o tom, že pokud nebudeme pozorní a nezačneme se zajímat o to, co jíme, tak z nás potravinářský průmysl šikovně vyrobí pacienty. Nebuďme naivní, jídlo, umělé vitamíny, potravinové doplňky a následně léčiva jsou obrovský byznys. Tam nejde nikomu o naše zdraví. Za něj jsme zodpovědní jen my sami. Přesto všechno je důležité zachovat zdravý rozum a nestat se otrokem „zdravých“ potravin. Což není vždy jednoduché.
Někdy se najde v rodině jedinec, kdo chce jíst výrazně jinak. Začnou vznikat situace plné napětí, a pokud se problém prohlubuje, může se rodinný oběd stát tak stresující záležitostí, že se většina účastníků mu snaží raději vyhnout.
Jak postupovat aby se to nestalo, na to není jednoduchý ani jednotný návod. Chce to určitou diplomacii, řekla bych až alchymii. Žádné násilí ani striktní nařizování. Přesto bych doporučila neustupovat jednotlivci a nedopustit, aby se separoval. Trpělivě trvat na společném jídle alespoň jednou týdně. I kdyby každý jedl něco jiného. Zdržet se komentářů na adresu jedlíků.
Jedna ze zajímavých možností je třeba tato – najít společný základ jídla, a pokud dotyčný chce něco jinak, ať se přidá k přípravě a přidá si svoje. Společné vaření může být také moc krásná a veselá činnost. Můžete se navzájem i od sebe něco naučit.
Zkuste, aby alespoň jedna složka ve společném jídle byla stejná, aby ji měli všichni. Může to být v některých dobách jediná drobnost, která vás bude spojovat. Berte to hravě…Však nemá smysl z toho dělat problém.
Ještě jeden podnět pro jedince, které se bojí jíst to, co se vaří doma. Chci vám prozradit zkušenost, ke které jsem si sama došla. Vypozorovala jsem to hlavně v období, kdy jsem byla téměř na syrové stravě a u mamky jsem vždy snědla to, co mi dala. I knedlíky s omáčkou, maso… cokoliv. Moje tělo s tím nemělo sebemenší problém. Protože... zde funguje ještě jeden velmi silný faktor.
A to je matčina láska, energie, kterou vkládá do vaření. Pokud jíte jídlo připravené s láskou… je jinak stravitelné. To je prostě fakt.
Nehledě na to, že jedno jídlo týdně… i kdyby bylo úplně jiné, než normálně jíte, vám nijak neublíží. Vaše tělo to zvládne, důvěřujte mu. Dovolte si odlišnost, pomůže vám to, abyste se nestali otrokem vlastních pravidel.
Trávení se také blokuje výčitkami viny. Při výčitkách se necítíte dobře, vaše energetika se zpomalí a vaše psychika klesne. Stejné jídlo, pokud si ho dovolíte a užijete, vaše tělo zpracuje daleko snadněji.
Rodinné jídlo může být nádherná společná chvíle. Ať už je to pyžamová snídaně… nebo nedělní oběd, či páteční večeře… jde o to, setkat se. Být spolu. Ne, nemá smysl se nutit, pokud vám to nyní jde úplně proti srsti… zkuste se ale nad tím dnes zamyslet… je možné podpořit a pečovat alespoň o nějaké rodinné vazby? Mohu já přispět nějak k rodinné pohodě? A jak?
Nepodkopávejme si své vlastní kořeny, ochraňujme je… jiné nemáme.
