Moderní doba - nenápadný mor?

Pohodlnost je prima. Mám ráda pohodlí. Mám ráda teplou vodu, když otočím kohoutkem. Mám ráda světlo, při kterém dobře vidím, mám ráda svůj noťas a připojení na internet. Rychlé připojení! Mám ráda, když se mohu bavit s někým, kdo je na druhém konci světa. Mám ráda, když můj odšťavňovač připraví skvostný nápoj. Mám ráda tichou pračku a určitě jsem na nějakou tu technickou vymoženost ještě zapomněla. Jo, třeba auto – taky super. Přesto jsem právě dnes měla intenzivní pocit, jak nás některá modernizace okrádá o mnoho radosti a toho obyčejného lidského štěstí.  

 Žiju teď na venkově v malém domečku. Samota zde je jiná, než samota v Brně, kde jsem žila před tím. Ráno vstávám se světlem. Ze své postele vidím vycházející slunce. Sejdu dolů a vyčistím krb. Připravím si suché větvičky, nebo třísky. Když chci mít teplo, musím si zatopit. Miluju ten zvuk, když začne dřevo praskat. Pak si zametu nepořádek, který jsem dřívím natropila. Udělám jednoduchou snídani, a pokud to jde, sednu si s ní ven na schody. Třeba v kabátě. Jím a pozoruju vrabčáky a sýkorky. Naslouchám a čichám nový den. Vyslovím svoji ranní modlitbu a poděkování za tento den. Od sousedů slyším slepice a další typicky vesnické zvuky – třeba cirkulárku.

Tyhle jednoduché činnosti mě hluboce uspokojují. Není nic důležitějšího, než strávit tento den tak maximálně, jak jen to jde. A to nej - je zrovna teď zametení podlahy. Umytí nádobí. Zatopení v kamnech. Uvaření si jídla. Podrbání sousedovic psa. Nasbírání větviček na zátop.

Jak mohu, jsem venku. Vezměte třeba zahradu, zahrádku. Kolik může přinést radosti, když začne vše pučet, jak něco roste. Když se semínko skrze hlínu dostane ven. Když začne sílit a kvést, nebo dokonce dozraje v plod. Suché větve odřežete, spálíte. Opět vám přinesou užitek. Můžete pozorovat život i smrt, učit se. Trpělivost a péče přináší krásnou odměnu.

Těším se, až jednou zakotvím natolik, abych mohla mít zvíře. Podívejte se, kolik radosti vám může přinést pes či kočka. Svou hravostí, svou náklonností, ale i náladovostí. Se svými ksichtíky, lumpárnami i roztomilostí.

Nemám televizi, takže když u mě někdo je, buď je ticho, nebo hraje hudba. Povídáme si. Vzpomeňte, co vše nám vzaly počítače a televize. Jak se spolu doma bavíte? Večer co večer? Jak to asi dělali naši předci bez všech monitorů? Jak trávili dlouhé zimné večery? Uměli si povídat? Uměli spolu mlčet?

 Lidé se hodně bojí samoty. Bojí se i klidu a ticha. Paradoxně všechny ty moderní věcičky nás do samoty přivádějí hodně intenzivně. Samota a odcizení v rodině je pak mnohem bolestivější, než být skutečně sám. Zasahuje úplně všechny, jako taková nová nemoc… která způsobuje otupění. Nejhorší je, že si na toto žití v odcizení zvyknete. Přestanete cítit, aby to nebolelo. I televize vám velmi pomůže znecitlivět, zvyknete si na všudypřítomnou negaci a strach. Znecitlivění vás ale poté provází všude. Je neustále přítomné. A když už něco cítíme, tak to rychle utlumíme – alkoholem, analgetiky… jen aby to nebylo. Jenže „cítit“, má obě polarity. Mohu pak skutečně naplno procítit lásku a radost? Když se bojím bolesti a smutku? Cítit vše – i svoji samotu, chce odvahu. A stejně, hluboko uvnitř je každý sám, uvnitř nás nikdo jiný není. Zjistíte to ve chvílích nemoci, silného propadu, nebo při setkání se smrtí.

Nežiji sama až tak dlouho a nejsem totálně odřízlá od světa. A někdy mi je taky smutno, nevýskám si úplně pořád. Přesto cítím, že poznávám novou kvalitu žití, která je svou jednoduchostí a přirozeností hluboce uspokojivá a naplňující. Jako když si vzpomínám na původní bytostnou potřebu - žít maximálně s přírodou, s jejími cykly, se živly. A přitom – jsem dnešní člověk, chci umět vhodně použít i šikovné vymoženosti. A umět odložit ty, které mi ve skutečnosti neslouží. A hlavně ty, kterým sloužím já.

 Jen se mi chce říct - nenechme se ovládnout, neztraťme svoji lidskost díky všem vymoženostem. Zaplatili bychom za to až příliš velkou cenu.