Je libo totální šílenost?

Má dcera dostala skvostný dárek. Tandemový seskok padákem. Pokorně přiznávám, že ode mě. A já se na poslední chvíli naprosto spontánně rozhodla, že si skočím s ní. Měla jsem tři důvody. První – zažít něco s dcerou. Druhý – lákalo mě to od chvíle, kdy jsem měla sny o tom, jak vyskakuji z letadla. Třetí – poslední dobou mi došlo, že většinu věcí dělám s jakýmsi záměrem – abych se uživila, abych se vyvíjela, abych se učila, abych něco… ale málokdy jsem něco dělala jen tak pro sebe… – a to jsem hodlala změnit. První co mě v momentu uvědomění napadlo… byl seskok. Takže – sejdeme se u Kolína.

Na letišti to jde ráz na ráz. Přijedeme o hodinu dřív, a proto nespěcháme.

Dostaneme papíry na vyplnění souhlasu s čímkoliv, slečna nás popohání, pak hned kombinézy a cedulku s mužským jménem.

Postupně a pomaleji než by mělo, nám dochází, že skutečně jdeme na seskok už teď a ne za hodinu, jak jsme původně měly. Akorát nám to slečna na recepci zapomněla říct.

Ovšem nezapomněla cosi sdělit chlapům. Takže úvodní setkání bylo poznamenáno nedorozuměním. Dceřin instruktor byl v první moment dost namíchlý. Dcera se jen ptá: „Proč jsou tak nepříjemní?“ A mě to štve, protože to byl hlavně její dárek, a tak se v letadle ohradím a ozvu se. Hned mi je líp a i ten chlapík patrně pochopil, že jsme nebyly informované.

Můj instruktor je fajn a šeptá mi: „Nenech si to zkazit.“ Nenechám. Mrkáme na sebe s dcerou… ono nejde úplně na ty chlapy kašlat, neb za chvíli jim visíme na “krku“.

V letadle je nás kolem 16?… nevím přesně… jsme ve výšce kilometr a něco, otvírá se poklop a vyskakuje několik jednotlivců… samostatně. Pak se zase zavře.

Stoupáme… vida, mraky… letadlo jde dost příkře nahoru… pěkně nakloněná rovina… malá turbulence pro oživení… pokukujeme po sobě… všichni se začínají usmívat… adrenalin začíná pracovat… jsme v tom všichni společně.

My jsme bez kameramana… takže jdeme poslední… naši parťáci si nás pevně připínají na sebe… 4000 metrů, začne svítit světlo a ozývá se zvukový signál. Nasadit brýle… tandemy před námi skáčou… loučím se pohledem s dcerou… letadlo se vyprazdňuje… jde to rychle…

Můj instruktor si mě strká před sebou, jsme natěsno připoutaní k sobě, přichází závan paniky, ale nemám na výběr… lze jen dopředu… ani nevím, jak jsme se dostali k otvoru… do ucha mi opakuje, co mám po výskoku udělat, kdy a jak dát ruce … jeho hlas mě uklidňuje a jsem moc ráda za opáčko, protože v tuhle chvíli nevím ani čí jsem… natož co mám dělat…už podruhé mi říká: „Zavěs se,“ což znamená, že mám skrčit nohy a svou vahou se pověsit na něj.

Na setinu zaváhám, ale nedá mi na výběr… tady už není prostor na nic jiného než se podvolit… důvěřovat … odevzdat se tomuhle cizímu chlapovi... skrčím tedy nohy... pověsím se na něj… je to vše moc rychle…

No… a pak je to totálně šílené… protože jsem prostě venku – on skáče… a já padám s ním… mám asi šok… trochu zaječím, ale přestane to, jako když utne… na tohle je i ječení málo…

Prostě totál… naprostá ztráta kontroly nad vším… jen se podvolit… vším se vrhnout do toho prázdna. Důvěřovat.

Padáme obrovskou rychlostí… prý 200 km v hodině…

Poklep na rameno… ano... roztahuji ruce a celé tělo jde přirozeně do prohnutí... do kolíbky... parťák mi ruce lehce upravuje.

Volným pádem… je ledovo… řezavo… propadáme hustým mrakem… je to fofr…

Dívám se dolů, ale taky na obzor, to je hodně zajímavý pohled… nepříjemně mě bolí v uších.

Pak poklep na rameno... nějak si nepamatuji, co mám udělat, ale to už jde padák. My jedeme nahoru jak výtahem, vše se zklidní a při změně pozice mi ruce jdou samy k tělu.

Ted se už i slyšíme… něco mi říká... já se ještě vzpamatovávám… vydýchávám… ty brďo… uf uf … to je šílený… uf... jsem v šoku. Ale na vzpamatování se bude čas dole, teď si chci užít výhled a let.

Ukazuje mi Kolín, je maličkej… vidím svoji školu…

Děláme otáčky… země se přibližuje… je to paráda.

Takový příjemný klouzavý… krásnej nadhled… padák lze výborně ovládat, zrychluje, zpomaluje… trvá to kolem několika minut. Možná k deseti… nevím přesně.

Nad námi je dcera, mávám na ně, je zvláštní ji tak vidět ve vzduchu.

Země se přibližuje... netuším výšku... ale parťák mi to občas hlásí.

Opáčko, jak mají být nohy při přistání… není jednoduché je úplně skrčit a vytáhnout k sobě. musím si pomoct rukama…

Užívám si to… je to blaženost…

Země se blíží… čekám na znamení ke zvednutí nohou… skrčit a natáhnout před sebe.

Na dopad jsem zvědavá... super... i parťák klouže na zadek... jsme na zemi a já si na něj prostě lehnu… paráda.

Jsem dole. Ty jo… to byla jízda.

Vyvlíkáme se… a gratuluje mi… dává mi hubana… pak ještě asi dvakrát... evidentně využívá situace .

Jsem mimo. V rauši. Úsměv od ucha k uchu…

Zalehlé uši…

Přistává dcera.

Instruktoři odkládají padáky… my si nadšeně brebentíme první dojmy.

Super... paráda… jo, je to prostě šílenost... totální šílenost... jdeme ještě!

Euforie se dostavuje v plné parádě.

Chlapi nám vypisují diplom… a loučí se… nakonec i ten dceřin byl fajn. I když ten můj byl příjemnější a hlavně byl sám od sebe povídací.

I slečna na recepci se nás zeptá, jak se nám to líbilo… a my ji bereme na milost.

Pak sedíme dlouho venku... pozorujeme další let i přistávání… nechce se nám odejít.

Prostě to byl úlet… ale totální.

Naprosto šílený…

Smrt… a blaženost zároveň…

PS: À propos… mělo to dohru… dva dny potom jsem se sesypala… necítila jsem se ani trochu dobře… a díky jedné čarodějné ženě jsem si odblokovala situace z porodu, z doby, kdy jsem se rodila... kdy jsem také neměla na výběr a postupovala cestou směrem k otvoru…

Fakt vtipné, jak si sami někdy připravíme situaci, která nám cosi otevře.

Člověk by neřekl, co udělá jeden takový malý seskok. :-)