A k čemu že to je - zabývat se sám sebou?

Často píšu k ženám, o ženách, o jejich vnitřních záležitostech. Proč? Tak hlavně proto, že jsem žena, ženský svět mi je logicky bližší a také protože je to směr mé práce. Fascinují mě záležitosti lidské psychiky, její taje a zákonitosti. A co mě oslovuje asi nejvíc, je probouzející se vědomí. Mám tu čest zažívat probouzení s některými lidmi v přímém procesu. Tento proces začíná často hlubokým pocitem neuspokojení, které nás může zavést k nemoci, k depresím, k sebedestrukci.Nevysvětlíte člověku, který to nikdy necítil, že uvnitř vás probíhá nějaké puzení, touha po něčem novém, po změně. Často se to objevuje velmi neurčitě, hlad po něčem… něco nám stále chybí a nevíme co.

Přitom je to naprosto přirozený děj, který popisuje ve svých studiích i Jung. Ten mluví v této souvislosti o síle bytostného já, niterného archetypu celosti, které náš život rozvíjí.
Dnes jsem mluvila s mužem, který momentálně vystoupil z jednoho ze svých četných úniků, kdy se totálně opijí. Najednou mě přerušil a řekl: „Tak a teď jsem teprve pochopil, co je to ego. Vždycky mi o tom někdo říkal, ale já to vlastně nemohl nijak uchopit. Nerozuměl jsem tomu. Ale teď bych řekl, že ego je falešná představa o tom, co skutečně jsem. A já se tý představy urputně držím.“
Ano, často si vytvoříme nějaký styl života, ve víře, že děláme to nejlepší. A pak najednou přijde období, kdy máme pocit, že jsme mrtví, prázdní, nešťastní, bez života a třeba i onemocníme.
Máme mnoho únikových mechanismů a hlavně právě naše ego poctivě hlídá, abychom žádné velké změny nedělali. Naopak nás utvrzuje v tom, že je to vše velký nesmysl. Pěkně nás drží v pohodlné zóně, které se dnes s oblibou říká komfortní. Ono totiž připustit si naše skutečné pocity bývá často velmi bolestivé a sakra nepříjemné. Najednou se ohlídneme zpět a uvědomíme si, co žijeme a není nám z toho zrovna dobře. Je skutečný život o tom- jít do práce, z práce domů, pustit televizi, uvařit večeři a jít spát? Dvakrát týdne si zacvičit, a v sobotu jít na flám s přáteli? Každý měsíc zaplatit kupu složenek a mít strach, abych na ně příští měsíc měl? Je tohle život, který jste si přáli?
Nebo si přejete víc? Ale co je to – to víc?
Jednou mi čerokijský náčelník s úsměvem a přímým pohledem do očí řekl – mnoho lidí mluví o svobodě, ale málokdo chápe, co to skutečně je. Tehdy jsem jeho slova cítila až do morku kostí, protože jsem se se svojí svobodou právě setkala a dost mě vyděsil ten obrovský prázdný prostor. Osobně to vnímám tak, že svoboda znamená hlavně osvobodit svoji mysl, a to je vskutku cesta pro odvážné. Často jsme na tuto stezku dovedeni. Právě přes toto silné puzení. Chtít víc…chtít NĚCO…
Není to penězích, není to o nevděčnosti. Je to přirozená lidská touha po vývoji, po naplnění. Někdo to nazývá po spojení s bohem, někdo se sebou, se svým vyšším já. Je jedno, jak si to pojmenujete.
Použiji slova Roba Preeceho, který v knize Moudrost nedokonalosti o tom mluví tak výstižně, že si dovolím ho citovat. „Tato výzva mnohdy přichází proto, že jsme si bezděčně vykopali jámu, která stále nezdravěji omezuje a ničí náš bytostný potenciál. A tak se vnitřní podnět ke změně stává v určitém okamžiku nevyhnutelným. Je to projev našeho hlubinného pudu uzdravit se a zcelit.“
Jung k tomu říká: Nestanete se celými tím, že si budete představovat, že jste bytosti světla, ale stanete se celými tím, že transformujete svůj stín. (stín je velmi zjednodušeně řečeno – to, co nechceme vidět, ta část nás, kterou odmítáme, zdá se nám nepřijatelná)
Podívat se totálně upřímně do toho, co jsme si o sobě vytvořili, v čem žijeme, je v této fázi nutné. Totální pravdivost k sobě, jen tak můžete prohlédnout skrze své ego. Ego je mechanismus, který vás podporuje v tom, že vy jste jinde, vy to máte jinak, nebo to vůbec nemáte, a čím rychleji a hlasitěji se ozve, tím je viditelnější. Mimochodem je to často vidět právě v reakcích diskutujících na diskuzním blogu. Ego prostě řve a chce mít vždy svoji pravdu.
Přiznat si, dovolit si cítit vše, je cesta pro odvážné. Ale jakmile se ve vás toto puzení ozve, už ho prostě neutlumíte. A pokud ano, tak si většinou velmi ublížíte. Výzva přijde stejně znovu a v daleko silnějším dopadu. Nutí vás ke změně, a i když se jí můžete bát sebevíc, stejně vás čeká.
Když toto probouzení zažívám se svými klienty a poslední dny jsem měla tu čest několikrát, vždycky mě to velmi zasáhne. Když konečně prohlédnou přes svoje obranné mechanismy, připustí si svoje schémata, tak to otřese s celou jejich domnělou existencí.
Tento text vznikl po semináři s Robem Peercem, jehož přístup a propojení jungovské psychologie a tibetského budhismu mě velmi oslovil. Mohla jsem si tím uvědomit spoustu souvislostí, které již znám. Potvrdil mi, že je třeba pracovat celistvě, západní psychologie má svá slabá místa a zrovna tak východní nauky zase „nepočítají“ s hlubokými emočními traumaty západních lidí. Každý jsme jedinečný a potřebujeme osobitý přístup bez jakéhokoliv škatulkování.
Na závěr chci dodat, že není třeba se této proměny bát. Protože kdo jí prošel, nikdy by neměnil. Ví, že není cesty zpět. Mě osobně dává větší smysl zabývat se sebou, než druhými. Čím lépe porozumím sobě, žiju skutečně ze své podstaty, respektuji svoje bytostné potřeby, tím více dokážu soucítit s druhými, respektovat je, nehodnotit, milovat. To je moje osobní zkušenost. Člověk, který si je vědomý sebe, je daleko soucitnější i k druhým, takže názory, že tento člověk nemyslí na druhé, že se stane sobeckým atd., jsou naprosto bezpředmětné.
Ale – můžete to vnímat jinak.:-)