Stávka za klima by měla bojovat hlavně proti Greenpeace

Hnutí Fridays for Future žije v jakési virtuální realitě, ve které za neřešení emisí CO2 mohou jacísi „politici“. Ve skutečnosti hlavní překážku jsou ekoaktivisté, kteří desítky let blokují bezemisní jadernou energetiku.

Politiky nemá nikdo rád, tak je snadné vinu hodit na ně. Aktualne.cz píše „Stávka za klima? Není to ulejvání, politici nic neřeší, tak musíme my, tvrdí student“.  Pirátské listy nám sdělují: „ Stávka za klima supluje nezájem politiků, vláda by měla začít konat.“ A Petr Doubravský v Respektu říká: „Tím, že odmítáme v pátek chodit do školy na protest vůči tomu, že politici neřeší klimatickou krizi, jsme k tématu přitáhli pozornost.“

Jenže politici konali. Už před desítkami let začali transformaci energetiky, která měla dramaticky redukovat emise CO2. Například ve Francii.  V březnu 1974 Francie přijala tzv. Messmerův plán, jak dosáhnout energetické nezávislosti.  Nazváno podle tehdejšího francouzského předsedy vlády. Opatření bylo reakce na ropný šok 1973. Během příštích 15 let Francie postavila 56 jaderných elektráren. Díky tomu dnes má přes 70% elektřiny z jádra. Takže francouzská elektřina má nejnižší emise CO2 v celé EU.

Přesně takhle si představoval budoucnost M. King Hubbert, který už  50. letech prorokoval příchod „ropného zlomu“ (peak oil) – tedy vyčerpání ropy. Doporučuji přečíst článek M.King Hubberta nazvaný „Nuclear Energy and the Fossil Fuel“ z roku 1956. Citace: „Zdá se, že svět je na prahu nové éry, kde spotřeba energie bude nejméně o jeden řád vyšší než umožňovala fosilní paliva... Jaderná energetika narůstá tempem asi 10 procent za rok, ale jsou známky, že může stoupat i dvakrát tak rychle.“ Jenže to netušil, že se rozvine sociální hnutí proti technické civilizaci a zastaví tento proces.

O hrozbě ropného zlomu mluví Zelení prakticky pořád, ale překrucují Hubbertovo poselství. On viděl budoucnost v jádru. Oni jádro sabotují. Organizace jako Greenpeace využily zejména havárii elektrárny Three Mile Island (1979) a reaktoru v Černobylu (1986) a přesvědčili politiky v mnoha zemích, aby se další jaderné reaktory už nestavěly. Nejvíce do očí bijící je případ Německa, které je kvůli zavírání jaderných elektráren nuceno budovat nové uhelné elektrárny.

Díky ekoaktivistům jsme se od 70.let v energetice nikam nepohnuli. Zatímco v roce 1973 jádro a fosilní paliva zajišťovala dohromady 87,6% celkové světové spotřeby energií, v roce 2015 to bylo 86,3%. Solární a větrná energie je stále zanedbatelná (1,5%). Příště než budou ekologičtí aktivisté někde stávkovat a někoho obviňovat, ať se nejprve podívají do zrcadla. Tam viníka „klimatické krize“ uvidí ihned a nemusí nikam chodit s transparenty.

Nepoučitelná Greenpeace je proti jádru dodnes - viz třeba článek z července 2019. Překážkou ve snižování emisí CO2 tedy vůbec není spiknutí naftařů a uhlobaronů s "popírači klimatu" (jak praví zelená mytologie). Podle průzkumů klimaskepticismus pozitivně koreluje s podporou jaderné energetiky, která má největší potenciál snižovat emise CO2. To netvrdím já, ale sociologická studie "Public climate-change skepticism, energy preferences and political participation" (A. Engels a kol. 2013). K tomuto paradoxu doporučuji přečíst vynikající úvahu "Climate Skeptics Against Global Warming" (Klimaskeptici proti globálnímu oteplování) od ekomodernistů z The Breakthrough Institute.

Kdo je v tedy klimatu doopravdy padouch a kdo hrdina?

IAEA-PRIS, MSC 2012)

IAEA-PRIS, MSC, 2012