Europeismus: Fukuyamův konec dějin?

Politický vývoj Evropy je u konce. Levice i pravice se posunuly do středu a splynuly v jediný proud, tzv. europeismus. Je tu znovu vláda jedné Strany.

V Evropském parlamentu už přes spoustu volebních cyklů stále vládnou ti samí lidé. Velká koalice. Koalice Evropské strany lidové (EPP, pravý střed) a Evropských socialistů (PES, levý střed). Nestřídají se u moci, nekonkurují si. Spolupracují. V ekonomice se tomu říká kartel. Je jen otázka formalit, zda tento kartel skutečně splyne v jedinou stranu s jediným názvem. Na faktech to nic nemění. Bylo by to ale poctivé vůči voličům. Nevěšet nám bulíky na nos a přiznat, že soutěž politických stran v EP skončila. Je tu vláda jedné strany jako za Husáka.

Jak je možné, že vzájemná spolupráce členům kartelu nedělá problémy? Klíčové prvky pravicovosti a levicovosti už dávno hodili za hlavu. Rozdíly mezi levicí a pravicí se za poslední generaci totiž setřely. Není to žádné spiknutí, ale přirozený vývoj.  

Po hospodářském krachu sovětského experimentu světová levice s povzdechem vyškrtla ze svého programu znárodňování a zrušení soukromého vlastnictví. Udělali to v 90. letech například britští Labouristé. Po sto letech. Tím levice přišla o jádro své levicovosti.  

Na Západě zase za studené války vyrostl tzv. sociální stát. A pravice postupně seznala, že zrušit sociální stát a přerozdělování je technicky neproveditelné, protože to by odboráři a spol. povstali a vládu oběsili na lucernách. Sbohem laisses-faire. Proto i pan Topolánek hodil pravicovou politiku přes palubu a zakormidloval ODS do politického středu. Uznal, že to má větší budoucnost než jít hlavou proti zdi.  

Podle hesla: „Až se to semele, na čí stranu se postavíte?“ „Na vítěznou.“  

Na přelomu 20.a 21. století se tak světová levice a pravice shodly na společném programu – je jím sociální stát (sociálně-tržní model). Pravice rezignovala na volný trh bez přívlastků (laisses-faire). Levice zase zapomněla na znárodňování a zrušení soukromého vlastnictví. Obě hnutí tak splynula – v byznysu se tomu říká fůze (anglicky „merger“). V Evropě tento nově vzniklý směr má i jméno – europeismus.  

Připomíná to „happy end“ z filmu Limonádový Joe, kdy si lump a dobrák  podají ruce a založí společnou firmu: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“ Je krásné, že levice a pravice dokázaly zakopat válečnou sekeru a ruku v ruce se vydaly budovat lepší svět. Člověk by dojetím slzel. Teď už budeme všichni kamarádi.  

V roce 1989 Francis Fukuyma ve slavném eseji „Konec dějin“ věštil, že po konci studené války je souboj ideologií u konce a je na dlouhá staletí rozhodnuto. Asi na tom něco bude. Nemusíme už hledat ideální uspořádání společnosti, už ho máme. Je to Třetí cesta, kompromis mezi komunismem a kapitalismem. Kapitalismus s lidskou tváří. Sociálně-tržní model. Kapitalisti si můžou hrabat prachy, když je to baví, a o chudé je taky postaráno. A všichni jsou spokojení.   

Stejnou cestou jde i Čína, byť vystartovala z opačného konce. I tam vzniká sociální stát kombinovaný s tržním (ale regulovaným) hospodářstvím a vládou jediné strany. To je podobný model jako v EU. Snaží si vzít to nejlepší z obou světů. Aurea vis media.  

Čína se tedy politicky přibližuje Evropě a  Evropa zase Číně. Oni převezmou něco z tržní ekonomiky a my se zase naučíme, jak se dělá vláda jedné strany. Za sto roků nebude režim v Číně a EU k nerozeznání. Takový režim se může snadno rozšířit i do islámských zemí, protože jak jsme se už přesvědčili při karikaturové krizi, bez skrupulí obětuje občanská práva (ženská práva, svoboda slova, svoboda vyznání) výměnou za klid (aby muslimové neláteřili). V tomto režimu si přijdou na své milovníci peněz (big business) i milovníci totalitní politické moci, kteří rádi vše regulují.

Recept je jednoduchý -  vykostíme a odstraníme parlamenty, demokracie a občanská práva (aby nám do toho ovce nemluvily), ponecháme něco tržní ekonomiky (aby se vydělávaly peníze), zalijeme omáčkou sociálních jistot a multimédií , aby se poddaní nebouřili (chléb a hry) a posypeme spoustou regulací podle chuti. Povaříme, zamícháme, podáváme studené.

Toto sbližování stran, politik, režimů a zemí může někomu připadat hezké. V zájmu jednoty, konsensu, spolupráce atakdál. Jenže až všichni splynou se všemi v jednu beztvarou hmotu, přijdeme o možnost výběru. Bude-li jen jedna strana, nemá smyl chodit k volbám, to je konec demokracie. Všechny země EU nebo i světa pak budou mít tentýž režim, tytéž zákony, tytéž chyby. Nebude kam utéci.

A jelikož místo konkurence nastoupí spolupráce (kartel), nebude žádný pokrok a vývoj. Konec dějin, na dlouhou dobu. Evoluce je bez konkurence nemyslitelná.

Že by to bylo to pravé konečné řešení vlády na Zemi? V tom případě navrhuji urychlit hledání obydlených planet ve vesmíru, abychom měli kam emigrovat.