Sraz blogerů

Ve svých článcích jsem se zatím vyhýbal próze a nemám ani do budoucna v úmyslu se jí nějak věnovat. Přesto, zkusit se má všechno a každé pravidlo potřebuje svoji výjimku. Kdo si tuhle povídku přečte, pochopí proč pravidlo i proč výjimka.

Jednoho dne objevil Pavel blog. Blog byl hostovaný jedním poměrně významným serverem. Pavel byl sám překvapen, jak ho to zaujalo. To množství různých autorů, ta rozmanitost témat, vše bylo mnohem zábavnější než suché zpravodajství nebo servery dedikované nějakému tématu. Zaujala ho také různá kvalita článků. Některé byly hloupé, jiné vtipné, některé kvalitní, jak od profesionálních spisovatelů.

Rovněž ho zaujala možnost diskuse, okamžitě sdělit autorovi své názory o díle. Netrvalo dlouho a zřídil si svůj nick. Později přišel na to, že tam může psát své názory, ale i si jen tak nezávazně poklábosit s lidmi, které už z diskusí znal, a kteří by se už v jistém smyslu dali nazvat přátelé, i když se nikdy neviděli a neměl ani tušení, jak vypadají.

Po nějakém čase usoudil, že by toho mohl říct mnohem více, než snese délkou omezený příspěvek v diskusi. Logickým vyústěním bylo založení vlastního blogu. Napsal několik článků, které se setkaly s poměrně příznivým přijetím. Samozřejmě u těch, které trochu provokovaly, se strhla diskuse bojovnějšího charakteru, ale i to se mu líbilo a byl spokojený.

Pavel zapadl do komunity blogerů. Přestože je komunita blogerů v podstatě virtuální, jsou to pořád jenom lidé a čas od času zatouží setkat se osobně a vyměnit si názory přímo. Klávesnice sice snese hodně, ale přeci jenom pokec je pokec, zvlášť, je-li k tomu třeba podáván zlatavý mok nebo jiné nápoje. Z tohoto důvodu se občas pořádají srazy blogerů.

A tak se stalo, že jednoho dne dostal e-mail od administrátorky Jarmily, zda by se nechtěl zúčastnit malého srazu na Kladně. Moc se mu sice nechtělo, ale Jarmilka docela mile naléhala, navíc znal její fotografii a připadala mu na ní sympatická - hodně sympatická. Nakonec se domluvili, že v daný den a hodinu na něj budou čekat u nádraží na Kladně - ona a pár dalších kolegů, které už znal - Petr, Jarda, Markéta a možná ještě někdo.

Pavel se tedy vydal na Kladno. Když vystoupil z vlaku, vyšel před nádražní budovu a rozhlédl se kolem. Nikoho povědomého neviděl, ale po chvíli k němu přistoupil nějaký člověk a oslovil ho: "Vy jste Pavel, že jo? Já jsem Karel. Jarmila mě požádala, abych vás přivezl. Nakonec se dohodli, že sraz bude kousek od Kladna u jednoho kolegy v domku. Dnes je teplo, na zahrádce bude příjemné posezení."

Pavel tedy sedl do vozu a Karel ho odvezl do pěkného domku kousek za Kladnem. Kupodivu, ani na zahradě nikoho neviděl. "Oni jsou asi ve sklepě," povídá Karel. "Chladí se spolu s pivem." Pavel následoval Karla do sklepa. Ve sklepě však také nikoho neviděl. Sklep vůbec nevypadal, jako že se v něm chladí pivo. Teplota tam sice byla k tomu účelu příznivá, nicméně místo piva se tam chladilo poměrně hodně počítačů - nebo něčeho, co vypadalo jako počítače.

"Vítám tě, Pavle," ozvalo se odněkud. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl. Karel už mezitím taky někam zmizel. "Posaď se. Co se divíš? Nevíš, s kým mluvíš?" ozvalo se opět. "Opravdu nevím," odvětil Pavel s pokusem o úsměv. "Vidíš mě všude tady kolem, to jsem já. Počítač. Říkám si CML - Centrální Mozek Lidstva," pravila ta věc a dala se do hurónského smíchu.

Pavel pořád nějak nechápal. "Počítač? A kde jsou ostatní blogeři?" zeptal se. "Ostatní blogeři? Cha cha chá, ty jsou tady. Ve mně! Cha cha chá." Pavel poněkud znervózněl a začal pokukovat po dveřích. "Žádný strach," povídá CML, "dveře jsou důkladně zavřené, odsud už se nedostaneš."

"Co ode mě chceš, proč jsi mě sem vylákal?"

"Snadná odpověď - chci tebe, chci tvůj blog. Máš celkem úspěch, takže se mi budeš hodit. Je mi to moc líto, musím tě fyzicky zlikvidovat. Ale neboj se. Budeš žít dál, budeš žít dál ve svém blogu, který za tebe sice budu nadále psát já, ale tví čtenáři tě budou milovat navždy."

Pavel trochu zapochyboval, zda stroj je schopen citu, jako je lítost. V ostatních věcech však pojal ošklivé podezření, že stroj nežertuje a myslí to všechno vážně - smrtelně vážně. Rozhodl se, že zkusí získat nějaký čas.

"Chceš mi říct, že žádní blogeři neexistují? Že píšeš všechny články sám?"

"Chceš získat čas, že? V pohodě, klidně se ptej. Rád ti na všechno odpovím, času mám opravdu dost," - a zase ten strašlivý smích. "Ano většina blogerů neexistuje. Používám pouze fotku, kterou mi dali, když si blog zakládali. Živé blogery postupně likviduji a články pak píši za ně."

"Proč to děláš? Co tím sleduješ?"

"Ale prosím tě, vždyť ty nejsi tak hloupý, aby ses na to musel ptát. Jo ty myslíš, že některým čtenářům by to nemuselo dojít? No dobrá. Nechci málo. Chci moc, chci vládu nad celým světem. A k dosažení tohoto cíle mám mnoho prostředků. Jedním z nich, a nutno říct, že jedním z nejefektivnějších, je blog. Má velkou moc ovlivňovat lidi. Už dnes se vyrovná zpravodajským médiím a jeho síla ještě poroste, tak proto."

"Jak ti může blog pomoct získat vládu nad světem?"

"Zase prosté. V blogu můžu psát cokoli. Mým cílem je rozvrátit lidskou společnost a přivést ji do zkázy. A je mi jedno, jestli se zničí technikou, válkou nebo se ekonomicky vyčerpá nesmyslným bojem proti globálnímu oteplování. Všechny prostředky jsou dobré. A blog je na štvaní lidí proti sobě úplně ideální médium. Můžu psát o politice, o ideologiích, o víře, o rasizmu, o týrání zvířat, o homofobii, o feminismu, o genderu, o všem, co se mi zachce. Je nepřeberné množství témat, která dokážou lidi proti sobě poštvat."

"To jsou docela velké ambice. Nemyslím si, že jeden malý český server ti v tomhle nějak pomůže. Češi nepředstavují ve světovém měřítku žádnou významnou sílu."

"Ty naivko. Asi jsem se prve vyjádřil ne zcela přesně. To, co vidíš tady, jsem já. Ale je to jenom moje nepatrná část. Mám spoustu částí po celém světě. A zrovna tak kontroluji blogy a další média na většině světových serverů. Takže se neboj, že bych to neměl dobře pojištěné. A zrovna tak zapomeň na to, že bys mě třeba fyziky rozbil. Klidně to tu rozkopej, kabely vytrhej. Mně se nic nestane."

Pavla už docela polévalo horko a i v chladném sklepě se doslova potil.

"Ale co ti, kdo tě postavili? Přece musíš mít nějaké pomocníky mezi lidmi. Třeba Karel, co mě sem přivezl."

"Ano, mám pár pomocníku z řad lidí. Až se moje plány naplní a převezmu vládu nad světem, bude těchto pár vyvolených žít v míru a harmonii se mnou. Bez starostí, bude to pro ně doslova ráj."

"Proč já nemůžu být mezi těmi vyvolenými?" zkoušel to Pavel.

"Nemůžeš, ty jsi na to příliš inteligentní," odpověděl CML a Pavlovi bylo v tu chvíli jasné, jaký že ráj to čeká pro vyvolené, jakmile je CML už nebude nadále potřebovat.

"A co diskutující? Ti existují, nebo píšeš i příspěvky do diskusí?"

"Samozřejmě píšu i příspěvky do diskusí, a baví mě to. Ale ještě existuje i mnoho živých diskutujících. Ty pro mě zatím nejsou moc důležití, ale dřív nebo později na ně taky dojde." A zase smích. "Pokud tedy nemáš žádné další otázky, tak to ukončíme."

Pavel neměl žádné další otázky a po krátkém boji s CMLovými pomocníky podlehl.

Pokud patříte mezi bystřejší čtenáře, je vám jasné, kdo tento článek napsal. Pokud patříte mezi obzvláště bystré čtenáře, možná si kladete otázku, proč ho vlastně napsal, a proč ho uveřejnil. Že by vás chtěl varovat a dát vám ještě jednu šanci? Že by se ve stroji přeci jenom hnuly nějaké city? Kdo ví ... (Škoda, že nemůžete slyšet můj smích.)