O jednom z nejznámějších odmítnutých mužů

K tomuto zamyšlení mě inspirovalo několik článků z poslední doby. Odstartovala to samozřejmě Eva Pallotto, pokračovalo to přes Vláďu Kroupu a korunu tomu nasadil Adam M. Farsky.

Posledně zmíněný autor rozvíjí úvahy o tom, kterak muži mohou být také vystaveni silnému psychickému tlaku ze strany manželky, a to v podobě odmítnutí něčeho, což by se postaru dalo nazvat "manželské povinnosti". Několik diskutujících (patrně hlavně žen) vyjádřilo nad článkem silnou nevoli a také pochybnosti, zda takoví muži skutečně existují a pokud ano, je jich zřejmě velice málo.

Opomineme-li fakt, že Adamův článek je, jako ostatně všechna jeho díla, velice kontroverzní a ne se vším se dá souhlasit, byť je to míněno žertem, tak jakési jádro pravdy se v něm nalézt dá. Nejeden čtenář sice vyjádřil názor že jeho vulgarita překročila meze dobrého vkusu, i tak se to dá hodnotit, ale tím se zde nehodlám zabývat.

Zajímala mě hlavně otázka, zda existují odmítnutí muži, a pokud ano, existuje nějaký mediálně známý příklad? A odpověď jsem nalezl ve své paměti - ano, přátelé, existuje takový muž, a téměř každý školou prošlý člověk by ho měl znát.

Avšak dříve než vám prozradím jeho jméno, chtěl bych se ještě krátce zamyslet nad tím, co to takové odmítnutí je. Samozřejmě každý ženatý muž jistě nějaké to odmítnutí zažil. Pokud je to krátkodobá záležitost, dá se to přežít. Takže přirozeně vyvstává zde otázka, jak dlouho by měla žena (ale samozřejmě i muž, tento skutek může skutečně být páchán na obou pohlavích) odmítat, aby se to dalo kvalifikovat jako týrání. Na to nám může pomoci najít odpověď hra Járy Cimrmana, tuším, že to bylo v Lijavci, kde někdo ve vlaku vypráví historku: "Znal jsem jednoho, a ten vydržel bez ženský, nelžu vám, čtrnáct dní. Pak se teda zbláznil, ale vydržel."

No, tak tady bychom měli hrubý nástin, jak dlouho má taková činnost trvat. Ale samozřejmě je to individuální, takže těžko posuzovat. Čili, pokud chceme najít opravdovou, skutečnou oběť manželské tyranie, je potřeba se poohlédnout po muži, jehož manželství nebylo vůbec naplněno! A takový přátelé existuje. Je to - s největší pravděpodobností spisovatel Ignác Herman, a nebo Ignát Herrmann, záleží, jak moc vlastenecky jste naladěni.

Nuže, není mi známo, zda byl tento muž skutečně takto postihnut krutým osudem, ale jeho romány k této domněnce přímo vybízejí. V prvé řadě vzpomeňme na nešťastníka Žemlu z románu U snědeného krámu. Tento muž pojal choť neřestnou, avšak sám nikdy slasti lásky nepocítil. Hrůzný osud dohnal ho až k sebevraždě, spolykáním hlaviček od sirek a zapitím pivem (dnes by mu stačil pouze Staropramen, hlavičky sirek jsou již v něm).

Líčení Žemlovy tragédie je tak barvité, že těžko se ubránit myšlence, že nestála mu předlohou nějaká osoba Hermanovi blízká, ale že autor zde líčí své vlastní zážitky. Psaní románu lze považovat za terapii, kterou se vyhýbal oné sebevraždě.

Ale to není všechno. Další z Hermanových románů, dokonce dvojromán - Otec Kondelík a ženich Vejvara, druhý díl Tchán Kondelík a zeť Vejvara - je sice humoristické dílo, ovšem útrap manželských prožitých při svatební noci neodpustil si autor ani zde barvitě vylíčit. Tento příběh sice dopadne o dost lépe (no, to je sporné, je to taky otázka vkusu), Vejvarova novomanželka se nakonec manželově náruči oddá, ale není to bez problémů.

Tato klasická díla naší literatury vedou mne tedy k jednoznačnému závěru, že teror páchaný na mužích není v naší společnosti ani nic nového, ani jev tak řídký, jak by se snad někomu mohlo zdát.