Kvalitní víno levnějšího druhu

Přiznám se bez mučení, že mě víno nikdy nijak neoslovilo. Několikrát jsem to zkoušel pít, ale výsledek byl vždy katastrofální.

Po několika letech experimentů jsem došel ke dvěma neúprosným závěrům:

1. Že rozeznám bílé od červeného, ale musím vidět na skleničku.

2. Že se musím smířit s tím, že se víno prostě pít nenaučím.

Přidáme-li k tomu dávné potíže s pálením žáhy, není divu, že jsem se před nějakou dobou rozhodl, že končím s vinnými experimenty, a tento, pro mnohé národy lahodný mok, již nevezmu do úst.

Smířen s tímto patrně dědičným zatížením jsem došel tak daleko, že jsem na firemní akci ve sklepě v Hustopečích požádal sklepmistra o pivo. Trochu se zdráhal, ale nakonec mi svoji poloprázdnou basu Plzně vydal. Zachoval jsem se tenkrát velice hanebně, neb jsem mu nenechal ani kapku. Omluvou mi za to budiž, že druhý den bolela hlava všechny účastníky zájezdu s jedinou výjimkou - a tou jsem byl pochopitelně já.

Zvrat nastal až nedávno, kdy se mi dostal do ruky recept na "Mexický telecí guláš". Pokrm tento sestává z telecího masa, fazolí, nějakého toho koření a červeného vína. Telecí maso jsem BÚNO nahradil vepřovým, v tom nevidím problém.

Fazole máme rovněž neustále v pohotovosti, a to hned v několika provedeních. Drobný problém nastal s ingrediencí "červené víno". Slibně vypadající recept zdál se býti ohrožen, neb kde vzít dvě lžíce vína? Nebo lépe řečeno, copak o to, dvě lžíce vína není problém, ale co potom s tím zbytkem? V naší rodině totiž vínu neholduje nikdo.

Záchranu přinesla až drobným písmem psaná poznámka na okraji receptu: "Používejte vždy kvalitní víno levnějšího druhu"! To bylo ono, přátelé. I rozpomenuv se na naše bezdomovce, popadl jsem hadrovou tašku a uháněl k místnímu supermarketu. Tam jsem zakoupil krabici "Zámeckého jakostního vína" v ceně úžasných 18,50 Kč za litr.

Tato skvělá cena za jakostní víno dovoluje směle přidat dvě lžíce lahodného moku do pokrmu určeného pro čtyřčlennou rodinu a zbytek vylít do odpadu. Jídlo se povedlo a pro svoji skvělou nutriční hodnotu si získalo i jisté popularity v rodině.

Pročež při druhém provedení byl jsem si již mnohem více jistější, na druhou stranu hlodala ve mě pochybnost, zda vylití patnácti korun do výlevky není přeci jenom zbytečné mrhání. A tak jsem se rozhodl kvalitní víno levnějšího druhu, místo vylití do výlevky, dopít. A tehdy jsem došel ke dvěma neúprosným závěrům:

1. Nerozeznám "kvalitní víno levnějšího druhu" od vína v ceně tisíců korun za láhev.

2. Po předchozí úspěšné léčbě žaludečních vředů mě již po víně žáha nepálí.

A tak jsem po dlouhých peripetiích našel svoji cestu k vínu. Drahým vínům se sice nadále vyhýbám, neb je to naprosté mrhání prostředky, ale pokud by mě někdo pozval na krabici dobrého "vinného mixu z rozličných evropských vinic", tak bych asi těžko odolával.