Nedávno tu někdo napsal článek s názvem "Já nic nedlužím". Nečetl jsem ho, viděl jsem jenom nadpis v přehledu diskusí, ale nerozklik jsem to.
Nicméně, nějak mi ten název vrtal hlavou. Tak nějak tuším, o co v článku asi šlo. Nejspíš v něm autor psal, že žije spořádaným životem, chodí do práce, dluhy nemá, hypotéku má splacenou, tudíž nechápe, proč by se měl podílet na nějakém státním dluhu.
A nebo jsem to neuhádl a článek napsal někdo jasnozřivější a byl o tom, o čem bude článek tento. V tom případě se omlouvám všem za ztrátu jejich drahocenného času.
Jak jsem psal, přemýšlel jsem o názvu článku. Přemýšlel a říkal si: "Dlužím já něco?". Taky chodím do práce, živím rodinu, hypotéku mám splacenou a ještě i něco našetřím na horší časy. Pracuji v soukromé firmě, takže pokud mi platí, tak na to asi má a chce to dělat, protože je to pro obě strany výhodný vztah. Nejsem tedy vyžírka a nikomu nic nedlužím.
Jenže tohle je právě velký omyl. Trik je totiž ve fenoménu s názvem "státní zakázky". Můžete nakrásně pracovat v soukromé firmě, kterou živí to, že dodává něco pro jinou soukromou firmu a tak dál, ale pokud si dáte práci a rozplete ten zašmodrchanec do konce, ve většině případů skončíte stejně u státních zakázek.
Takže ať děláte to nebo ono, zjistíte, že se stejně nějakým způsobem podílíte na něčem, co platí stát, tedy je to placeno ze STÁTNÍHO DLUHU. Dám příklad, Mladoboleslavská Škodovka je (pořád ještě) celkem úspěšná. Vyrábí (snad celkem) kvalitní auta, ta prodá a z utržených peněz vyplácí platy zaměstnancům a zbytek investuje do rozvoje. Podnik ani jeho zaměstnanci nikomu nic nedluží.
Jenže ouha. Odhaduji, že tak dvě třetiny aut, a možná mnohem víc, je prodáno na dluh. Nějaká auta jdou přímo do státní správy, další si koupí firmy, které žijí přímo ze státní správy a další firmy, které jsou živy na těch firmách ... a tak dál.
Auta mají nějakou cenu. Je poměrně vysoká, protože i zaměstnanci továrny si chtějí žít slušně, minimálně jako zaměstnanci státní správy. Takže továrna musí nasadit odpovídající platy a tomu odpovídá konečná cena vozu.
A v jiných sektorech to není o nic lepší. Zaměstnanec požaduje takový a makový plat. Firma mu ho dá, protože ho potřebuje k tomu, aby zvládla nějakou zakázku - buďto státní, nebo soukromou, která je nakonec stejně financována se státní spoluúčastí. A aby firma nebyla v propadu, musí úměrně platu zaměstnanců nasadit i cenu zakázky. Ale stát jí to nakonec dá, protože jednak nemá na vybranou a jednak z cizího krev neteče. Samozřejmě v udělování zakázek hrají roli kamarádčofty, ale to je celkem marginální problém. V celkovém objemu by se dalo ušetřit pouze mizivé procento, kdyby tedy všichni úředníci byli naprosto objektivní a vybírali vždy optimálně.
A lépe na tom není ani ten, kdo dodává své výrobky přímo prodejcům, ani obchodníci, kteří dodané zboží prodávají koncovým zákazníkům, či dokonce přímo jednotlivcům - spotřebitelům. Většina platů, z kterých je zboží hrazeno, už v sobě z výše uvedených důvodů, státní dluh obsahuje. A se službami je to stejné. Takže tímto se státní dluh přenáší na úplně všechny.
Takže co říct na závěr? Jak psal Vít Kučík, žijeme si dobře. Moc dobře, nejlíp kdy v dějinách. Ale taky žijeme na dluh, a ten dluh je na nás všech. Já vím, žádný jednotlivec nemá možnost to ovlivnit. Ale možná by stačilo, když o tom budete přemýšlet.
Další věc je, že se to netýká jenom naší republiky. Je to problém, s kterým zápasí celá Evropa, Severní Amerika, a kdo ví, kdo ještě. Asi celý svět, snad jen zapomenutí indiáni v pralesích Amazonie nenesou na našem nehorázném prožírání žádnou vinu.
Jo a ještě taková drobnost. Nechtěl jsem to tady zanášet politikou, ale představy, že lidem přidáme ze státního rozpočtu, tím stoupne spotřeba a to nás spasí, tak ty jsou opravdu nanejvýš úsměvné. Teda byly by, kdyby se nás to netýkalo, takto jsou spíš k pláči. Takovéto experimenty zase jenom roztočí to státní zadlužování. Jediná schůdná cesta je, začít šetřit. Všichni, všude, a to teď hned. Tedy nejdřív musí začít šetřit stát, ale dotkne se nás to všech. Takže buď začnete šetřit dobrovolně, nebo to bude o dost horší ... ale co, já nikomu nic nedlužím.
