Voda, voda a zase voda podruhé

Za posledních sto let jsme regulovali 90 % vodních toků. Z původních přirozených retenčních prostorů okolo vodních toků jich zůstalo pouhých 20 %. Zrušením meandrů a napřímením vodních toků se délka českých toků zkrátila o třetinu. Třeba  taková Jihočeská Blanice je nyní  ve svém dolním toku pouhou stokou, která několikrát do roka ohrožuje při vyšších průtocích své okolí. Chemizací, používáním těžké mechanizace, likvidací remízků a přirozených cest vedených po vrstevnicích a postupným rozpadem původních půdních ekosystémů spojeným s výrazným úbytkem edafonu se značně omezila schopnost půd vsakovat a zadržovat srážkovou vodu. To vše snížilo retenční  schopnost krajiny a urychluje enormně povrchový odtok vody. Zároveň tak ale dochází ke snížení dotování podpovrchových vod přirozenou infiltrací. V kombinaci s extremalizací meterologických jevů jako jednoho z důsledků probíhající klimatické změny je toto nyní značný problém. Změnu vnějších podmínek moc možností ovlivnit nemáme. Můžeme a musíme ale dát do pořádku vše, co je v našich silách, abychom snížili rizika na minimum, a hlavně se musíme adaptovat na tyto měnící se vnější podmínky.

Musíme realizovat opatření, která maximálně zadrží vodu v tzv. počátečních, neboli pramenných oblastech (ať již se jedná o vybudování poldrů či obnovu meandrů). Musíme změnit druhovou skladbu lesů (upustit od monokultur a jít cestou smíšených lesů), a to nejen jako přípravu lesů na  klimatickou změnu, ale současně z důvodu zvýšení schopnosti lesních ekosystémů a lesních půd zadržovat srážkovou vodu v lesních povodích, které jsou většinou právě těmi počátečními.

            Musíme navrátit půdě její nezastupitelnou hydrologickou funkci. Jak se k tomuto nenahraditelnému a z hlediska délky lidského života též neobnovitelnému základnímu přírodnímu zdroji chováme, je zřetelně vidět např. v případě současného podnikatelského hitu, kterým je pěstování tzv. energetických plodin na jakkoli exponovaném pozemku včetně svahových partií, údolních niv apod. Nejen, že tím urychlujeme vodní erozi, ale současně tak vzácný přírodní zdroj, jakým půda je, přetváříme postupně na neúrodnou nesoudržnou hlušinu. Důsledkem toho pak je, že se prohlubují rozdíly mezi obdobím, kdy je vody ve vodotečích nadbytek, a obdobím, kdy je jí obecný  nedostatek – největším rezervoárem pro zachycení srážkové vody je totiž půda.

Kde je to opodstatněné, musíme ale též přistoupit k technickým opatřením na vlastních tocích (prohrábky, zvýšení propustnosti objektů, budování ochranných hrází, ochranných zdí, opevněných koryt ale i nových retenčních prostorů). Někde jsou účinnější přírodě blízká opatření, jinde tvrdá technická opatření a jinde jejich kombinace. Je nutné vždy vyhodnotit, co je nejefektivnější (technicky i ekonomicky). Vedle toho ale musíme  řešit nejen to, aby voda ve větším množství neškodila, ale i to, abychom jejím rychlým odvedením pryč nezpůsobili její nedostatek v následujícím období.

Musíme vést diskuzi i o tak na první pohled triviální otázce, jako je  množství a velikost zpevněných ploch v intravilánech, ze kterých dešťová voda odtéká bezprostředně prostřednictvím kanalizační sítě do toků. Musíme vést diskuzi o dimenzování těchto kanalizačních řadů.

Musíme zlepšit a zrychlit meteorologické a hydrologické prognózy a přehodnotit rizika ohrožení zastavěného území.  Nakládání s vodou v krajině a veškeré vodohospodářské úpravy jsou vždy složitým komplexem jednotlivých opatření, která musí vytvářet pozitivní synergický efekt. Bohužel kvalitních vodohospodářů citelně ubývá a partikulárních zájmů na využívání území je stále mnoho.