Tak kam už konečně sakra s tím ….. ?

Dovolil jsem si poněkud akcentovat a zároveň parafrázovat klasický nerudovský problém se starým slamníkem (nejsem si teď ale tak zcela jist, zda s vymizením povinné četby na školách nezmizel bohužel i ten Nerudův fejeton v propadlišti dějin). Přiměly mě k tomu neustálé „plodné“ diskuze ohledně ukládání čehokoli kamkoli. Jednou to je radioaktivní odpad, který ale vzniká všude okolo nás. Od nízkoaktivních odpadů vznikajících v lékařství a průmyslu až po vysokoaktivní vyhořelé jaderné palivo, se kterým si také budeme muset za čas nějak poradit (pakliže nenajdeme pro ně smysluplnější využití). Zdravotní péči ale chceme, dostatek elektrické energie také, odpady s tím vznikající nikoli. Jakmile jenom někde trochu zazní, že by se tedy alespoň pro jistotu udělal základní geologický průzkum, části z nás se ihned naježí všechny chlupy na těle.

Stejné reakce nastanou, když se někde proflákne, že by bylo do provozu uvedeno zařízení na zneškodňování např. toxických odpadů (třeba spalovna), které (s ohledem na současně využívané technologie a na naše nároky coby spotřebitelů), prostě také vznikají. A to jsme ještě nezahájili diskuzi o tom, kde a jak se budou likvidovat ta hrůzná kvanta solárních panelů, která tady budou díky naší morbidní dotační politice budování a využívání tzv. OZE (Obnovitelných Zdrojů Energie).

A nemusí jít vždy pouze o nějaké „smetí“, ke vzplanutí emocí postačují i záměry na rozšíření či vybudování podzemních zásobníků plynu. Ale když pak nastanou  potíže s dodávkami zemního plynu, hned vytáhneme jiné karty a dali bychom za tento zdroj energie cokoli (ale to už bývá většinou pozdě). Nerudovským problémem se tak stává nejen to, co již nechceme a nepotřebujeme (někdy pouze zdánlivě), ale i to, co je pro další existenci a rozvoj naší společnosti a civilizace do jisté míry nenahraditelné a nezastupitelné.  Takže co s tím uděláme? Ono to zase tak složité není. Máme vlastně jenom pět možností.

První z nich je ta, že si s tím nebudeme lámat hlavu a tak, jak tyto specifické druhy odpadů vznikají, je budeme  různě pohazovat, vypouštět, sypat do jam a do tůní. Prostě tak jak jsme tomu byli ještě donedávna zvyklí. A hlavně nebudeme nic nového a potřebného budovat. Bylo by dobré ale k tomu upravit příslušnou legislativu, aby to alespoň navenek vypadalo, že je to O.K.  Druhou možností je pak všechno toto „smetí“ vyvézt k někomu jinému (samozřejmě za tučnou úhradu a samozřejmě legálně – nechci být nařčen z nabádání k nepravostem) a tím ten problém (vyjma toho ekonomického) přenést na někoho jiného. Ale asi bychom těžko někoho takového hledali. Takže tyto první dvě možnosti jsou prostě hloupost.

Tak tedy zkusíme další dvě. Co takhle zastavit veškeré zdravotní, průmyslové, chemické, energetické a bůhví jaké ještě provozy, kde toto „smetí“ vzniká a tím pádem nebudeme muset tento problém řešit. Prostě to vše nakoupíme někde venku, dovezeme a spotřebujeme. Toto řešení má ale jeden drobný háček. A tím je to, že i finální výrobky obsahují část tohoto „smetí“. Takže něco málo bychom v tomto případě museli vybudovat a provozovat. Pak by tu tedy byla možnost se všech civilizačních vymožeností, které jsou jakkoli přímo či nepřímo spojeny se vznikem toho nepříjemného „smetí“,  prostě zříct. Přestěhujeme se do jeskyň, budeme chodit v ručně vydělaných kůžích, nebudeme používat antikoncepci a deodoranty, časem se možná Českou kotlinou budou zase prohánět mamuti a jiná havěť. Parádní představa. Takže asi opět dvě další hlouposti.

No jo, to ale zbývá pak už jenom ta poslední cesta. Vyrábět a produkovat v rozumné míře dále vše, na co jsme si postupně zvykli a co nám přináší pohodlí, zábavu, radost a podobně a dělá naší společnost civilizovanou. A to „smetí“, které vznikne při výrobě anebo poté, co nás ty naše hračky přestanou bavit a odložíme je, spolehlivě a bezpečně přepracovat nebo zneškodnit. Ale k tomu potřebujeme příslušná zařízení. A ta musí být umístěna na konkrétních místech pod zemí nebo na zemi.Víc už těch adres bohužel nemáme. Ani moře, kam bychom to sypali jako některé jiné národy, ani vesmír, protože vystřelit do vzduchu tak umíme maximálně broky na divoké kačeny nebo silvestrovskou rachejtli. A stejně by nám to pak při naší šikovnosti a smůle spadlo zpátky na hlavu.

Já tedy jsem rozhodně pro to poslední řešení (nemyslím samozřejmě ani to moře ani nebe nad hlavou) a vůbec nemám osypky z toho, že by cokoli z toho nechtěného mohlo být klidně hned i za mými humny. A takovou tu hru, že jako jsem pro, ale musí to být u souseda, tak tu nehraju. Protože jestliže se nesmíříme s tím, že to prostě bude tam, kde pro to jsou nejvhodnější objektivní podmínky, tak se nehneme z místa. Tím ale samozřejmě nesmí nikdy ze hry vypadnout jedna věc, že je to totiž vždy něco za něco a za jakoukoli (byť i hypotetickou) újmu musí být patřičná kompenzace.

A jelikož mám pochybnosti o osvícenosti našich vůdců (minulých i budoucích) a pojetí naší demokracie, našel jsem si pro jistotu jednu šikovnou malou jeskyni, upravuji jí  a shromažďuji v ní zásoby. Má to ale jeden menší problém. Žena ani děti se tam se mnou nechtějí a nehodlají přestěhovat. A samotnému by mě tam byla zima a smutno. Takže i mě nakonec trápí v přeneseném  smyslu to nerudovské dilema.