Koalice nebo kočkopes?

Onehdy jsem s přáteli seděl na víně v jedné pražské restauraci  a došla mimo jiné řeč i na stav naší politické scény. Od jednoho z přítomných zazněla zajímavá definice koaličního uskupení současnosti. Je to prý parta hochů (ale samozřejmě někdy i děvčat – abychom byli genderově korektní), které k sobě pojí společné podnikatelské zájmy. Ne tedy nějaká programová prohlášení a vize stranických aparátů, ne nějaké politické ideály či zásady, ale prý úplně obyčejný byznys.  Co je tedy smyslem koalic a opozic v tom našem dnešním pojetí?

Oproti tomu, čeho jsme v současnosti v řadě případů svědky, byla opoziční smlouva mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem asi opravdu vztahem rozhodně férovějším a průhlednějším. Přesto se tato v podstatě gentlemanská dohoda interpretovala a leckdy ještě interpretuje jako jakási zrada na voličích. Zatímco tehdy byla tato spolupráce v novodobých dějinách tradičních  politických rivalů založena na předem daném smluvním rámci, musí být od voleb před dvěma lety v některých regionech a samozřejmě pak především po těch letošních komunálních prostý občan neznalý zákulisních politických intrik značně dezorientován. Ano, jsou sice opět uzavírány dohody, ale až „ex post“,  bez jakéhokoli varování pro voliče předem.

Nejsem obecně zastáncem vymezování se koalice oproti opozici a zastávám spíše princip společné odpovědnosti na základě mandátu od voličů. Rozhodně alespoň na té komunální úrovni, kde by měli všichni táhnout za jeden konec provazu. Dokáži ale i pochopit rozdělení na koalici a opozici tam, kde se jedná o politicky „čistá“ uskupení respektující tradiční vnímání rozdělení naší politické scény a kde je předem jasně deklarováno s kým ano a s kým ne. V současných politických modelech a kombinacích aby se ale čert vyznal. Takže teď se jenom obávám, že bude velice obtížné při jakýchkoli dalších volbách pro řadu již etablovaných stran si udržet dostatečnou věrohodnost podstatnou pro to, aby jim důvěřivý (a možná ale nyní již nedůvěřivý) volič dal svůj hlas a svěřil se jejich rozhodování. Otevírá se tím možná velice nebezpečný prostor k prosazování extrémistických názorů.

Stále citelněji vnímám a ztotožňuji se s poselstvím a apelem Václava Havla. Z našeho života – i toho politického se vytrácí morální rozměr a primární odpovědnost za to, abychom byli konzistentní ve svých výrocích a činech. A aby to vše ladilo s tím, co skutečně cítíme a čemu věříme. To samozřejmě ale neznamená, že se jedinec i politická strana nějakým pozvolným způsobem nevyvíjí a že se jejich cesty občas nerozcházejí a jindy zase nesbližují. To je zcela přirozený a potřebný proces uvědomování si, kdo jsme a kam směřujeme. Je potřeba to ale otevřeně přiznat a to vždy dříve, než voliči rozdají karty, podle kterých se pak tragikomedie zvaná politika, hraje.