říkám svým dcerám (letos 44 a 2x 40 let) a nemyslím to recesivně sarkasticky.
Moje babička umřela v 77 letech, její manžel v 55; moje maminka umřela v 73 letech, její manžel v 56;
; já evidentně ve svých 69 letech žiju, můj pán a vládce, otec mých dcer umřel ve 43 letech.
Lehce geneticky pojato, holky mohou být rády, že nejsou kluky… natvrdo řečeno je genetika nevede k tomu, že by po 65 letech dožily dalších 20 let!
Míním tím, že kdokoliv po 65 letech chce a může pracovat, nechť tak činí. Ale „prodlužování“ nad 65 mě nebere. Není podložené. Dokonce ani věkem dožití. Že někdo dožívá více let, tak je potřeba vědět taky v jakém stavu…
To jsou ty průměry, které bytostně nesnáším a vždycky jsem nesnášela. V globálu máme všechno – říkalo se za komančů, když jeden měl kdeco a druhý kdenic.
Takhle to funguje, resp. nefunguje dosud.
A inu ano, šla jsem do předčasného důchodu, neb jsem si chtěla konečně po letech užívat nicnedělání a lemra líná jsem stále a fakt si to užívám: co mohu udělat dnes, mohu stejně dobře udělat zítra, nebo za týden.
Problém je lehce se zdravím – někdy musím k doktorovi „dnes“, resp. hned jak se mi zadaří objednat se.
Jsem – vzhledem k věku a způsobu života – zdravá jak řípa. Přesto po pětašedesátce je mi furt něco a léčení trvá čím dál dýl… Teď cumbajšpíl už 6 týdnů (po tříměsíčních bolestech = nejsem žádný vořezávátko, který po pár týdnech bolestí letí k doktorovi) řeším zánět šlach pravé ruky; ale dobrý, injekce zabírají…
Takže opravdu: když nemáte „navícové“ prachy, které byste mohli dát do syslení na důchod, tak šetřete na vzdělání dětí, na dovču, na auto; plaťte hypotéku na byt… A co vás bude čekat v 65 plus plus plus letech (až budete mít nárok na důchod) prostě neřešte. Rozhodně ne jste-li ze Severočeského, nyní Ústeckého, kraje. Z kraje, v němž nejen ovzduší, ale i sociální prostředí nebyly a nejsou žádná sláva.
