Je to tristní - bude mi 67 a neumím nakupovat

Tristní v tomto případě je významově jak smutné, tak trapné. Páč poprvé jsem začala nakupovat před 62 lety, přičemž dnes jsem zjistila, že to neumím. To jsem totiž vyrazila k Billovi (tak Bille říkala moje maminka) koupit brambory

... přímo brambory volné a v akci, nebo ve slevě; netuším rozdíl a ani mě nezajímá. U Billa jsem byla včera, neb doma už došly základní suroviny (brambory a chleba). 

Obé bylo nutné koupit bez ohledu na cenu, takže jsem byla celá radostná, když u bedýnky s volnými bramborami byla cena 19,90 Kč. (Mimochodem tyhle "baťovský" ceny mě iritují; dejte tam rovnou 20,- Kč.)

Koupila jsem téměř 2,5 kg brambor - hele v sedmašedesáti toho moc neunesete - s tím, že dnes po ránu vyrazím a koupím tři kila brambor, páč nic jiného neponesu.

Dorazila jsem k bedýnce s volným bramborem, cena vpravo na bedýnce táž = 19,90 korun. Vybrala jsem něco středně velkých brambor, dala na váhu a ejhle, cena za kilo 24,90 Kč. Chtěla jsem cca 3 kg, páč za měsíc dorazí děti a vnoučata na oběd, je jich 7 kousků...

Tak jsem prostudovala cedulku na přepravce s brambory. Vůbec nešlo o brambory, šlo o jakési stále použitelné pytlíky na zeleninu, snad dva, ovšem ve smyslu "ať žije ekologie". No kilo brambor jsem si stejně vzala.

A pokračovala v nákupu, neb včera měli kafe, které jediné piju,  za 69,90, přičemž od ledna těch 250 g stojí 129,90; ze 109,90.  A inu ano -  bylo tam 69,90. Ovšem možná za 2 kousky. Jsem to nestudovala, včera byl jeden kousek za těch 69,90, zatímco dnes mi ten jeden kousek naúčtovali za 74,90. 

Prostě neumím nakupovat a ve svém věku to fakt pokládám za tristní. Před 62 lety jsem dostala hliníkovou bandasku a korunu a šla jsem koupit litr mléka. Z baráku do pultové prodejny potravin jsem to měla po jednom chodníku asi 200 metrů. V obchodě jsem stoupla k pultíku, na něj dala bandasku s víčkem, korunu, a řekla litr mlíka. Prodavačka vzala odměrnou naběračku, nalila litr, nandala víčko na bandasku i na konev, z níž nalévala, vzala korunu, podala mi bandasku - a bylo. Šla jsem cca 200 m po jednom chodníku domů, mlíko nevybryndala, když bandaska měla víko...

Tohle není nostalgie - tohle je sebekritika ženský, která před 62 lety nakupovala bez problémů, aniž by uměla číst. Anebo se ozvat. Dneska umím obé - ale nedokážu toho využívat; dokonce ani při nakupování. Fakt je to tristní.