Nájemné bez soudních zmatků

Poslanci ČSSD předložili k projednání do Poslanecké sněmovny (Sněmovní tisk č. 218) návrh zákona o místně obvyklém nájemném

Zákona, který by mohl, pokud by byl přijat, zásadně ovlivnit současnou nepřehlednou situaci  při  stanovování výše nájemného.  Do tohoto návrhu zákona se podařilo prosadit to, co je v celé věci nejzásadnější, totiž definici toho, co to je vlastně to místně obvyklé nájemné.  A právě  úsilí o nalezení této definice bylo příčinou jistého zpoždění, se kterým je předložení návrhu zákona spojeno: původní představa některých části odborného zázemí ČSSD  byly taková, že se v podstatě přikloníme k vládnímu  návrhu, totiž ke konstatování, že místně obvyklé nájemné je takové, které jako místně obvyklé stanoví, bez jakékoliv další úpravy,  soud.  A dalo trochu práce přesvědčit  zastánce této podivné představy, že předkládat  takovýto zákon by  nemělo  žádný smysl. Neboť bychom nedali našim občanům odpověď na otázky, které tento záměr stále bez odpovědi provázejí: na základě čeho bude soud rozhodovat, jak si zjistí potřebné informace, jak splní nezbytné podmínky takového rozhodování?  Totiž to, že se soud „musí vyvarovat libovůle a jeho rozhodnutí se musí  zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, při použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené konformní soudní praxe...“,  jak tyto podmínky stanovil Ústavní soud  (nález publikovaný pod sp.zn. 1 ÚS 489/05) v případě, že soud bude, bez existující právní úpravy, nájemné upravovat.   
Bude i nadále samozřejmě možné, aby si nájemce a pronajímatel při uzavírání nájemní smlouvy dohodli jakékoliv nájemné. Při uzavírání nové nájemní smlouvy je to zcela pochopitelné, a práva možnosti nájemců i pronajímatelů nebudou nikterak omezována.  Ale zcela jiná situace musí být u těch nájemců, kteří již uzavřeli nájemní smlouvy dříve,  za jiných podmínek  a na trhu se o uzavření nové nájemní smlouvy neucházejí. Stanovit některá zákonná omezení pro zvyšování nájemného současným nájemcům je proto zcela pochopitelné  a samozřejmé v celé řade evropských států.   
Zákon předložený ČSSD předpokládá, že místně obvyklé nájemné je to nájemné, které je skutečně obvyklé: totiž to nájemné, ze které jsou v obci pronajímány byty srovnatelné velikostí, vybavením. Způsob, jak se toto nájemné stanoví, má určit vláda  svým nařízením.  Co je však podstatné pro současnou situaci je to, že podle tohoto zákona soud může zvýšit současné nájemné jen o 15 % hodnoty dosud placeného, aktuálního  nájemného, a  až po uplynutí dvou let od posledního jeho posledního  zvýšení.  Nemůže být tedy zvýšení 100 – 200%, jak někteří pronajímatelé požadují! A není žádný rozumný důvod proto, aby se nájemné, bez jakéhokoliv zlepšení podmínek života v nájemných bytech, zvyšovalo každý rok, jak by si to někteří představovali.  To  není možné nikde v Evropě.
Takové ustanovení není protiústavní, jak se domnívá ministr Jankovský (neboť prý omezuje volnost vlastníků nakládat se svým majetkem), ale je zcela běžnou zákonnou úpravou, která platí např. v SRN a celé řadě evropských zemí. Stanovení hranice pro zvyšování nájmů je dokonce podmínkou pro efektivní pomoc sociálně slabším občanům  neboť  stát nemůže garantovat nutné úhrady nájemného sociálně potřebným občanům, pokud si nepodrží svůj vliv na přiměřenost výše nájemného, protože by nepodporoval sociálně slabé občany, ale naopak by tím  přispíval soukromým majitelům činžovních domů, neomezeně se domáhajících výše nájemného.  Co je na tom protiústavního, pane ministře?
Dát totiž soudům  možnost stanovit kdykoliv jakékoliv nájemné bez jakékoliv právní úpravy, dát pronajímatelům možnost kdokoliv, po jakékoliv době od posledního zvýšení nájemné stále znova a znova upravovat opět bez  právní úpravy takového počínání,  není potvrzením, nebo zajištěním práv, ale jen vytvořením zmatku, ze kterého by se   justice vzpamatovávala dlouho,  až sjednocováním judikatury  na základě rozsudků vyšších soudů. Nikde v Evropě ani v USA trh tyto vztahy jednoduše bez dalšího, bez nezbytného zajištění i práv nájemců bytů, neupraví.
Zákon, který byl předložen, chrání i ty, u nichž je invalidní nebo starobní důchod jediným příjmem. Takovým nájemcům může být nájemné zvyšováno jen o míru inflace.  Takoví nájemci jsou chráněni všude v evropských zemích, někde (např. Rakousko) se lidem od určitého věku již nájemné vůbec nezvyšuje….
Nejsme ovšem naivní: při současném složení Poslanecké sněmovny je jen malá naděje, že takový zákon může být přijat. Není to však zbytečné úsilí. Ukazuje totiž to, co nám v politice ČSSD často chybí: ukazuje, jak se bude v bytové politice tato strana chovat až převezme nejen vládní odpovědnost, ale i odpovědnost za práva a povinnosti obyčejných lidí v této republice.