Pláčou. Zažila jsem několikrát muže plakat. Rozhodně se za to nestydí. Naposledy to bylo asi před měsícem. Užívala jsem si svůj volný den. Znáte to. Takový ten den, kdy zkrátka neděláte vůbec nic. Na okna bubnuje déšť. Ponoření do knihy, televizi či hudbu máte puštěnou jako kulisu a jen se tak povalujete.
Telefon ležel kousek ode mne a já ho ponechávala bez povšimnutí. Ovšem když zvonil už poněkolikáté, začala jsem se obávat, že něco přihodilo. Volal mi kamarád a kolega v jedné osobě. Bydlí o pár ulic dál a protože jsme se poměrně často navštěvovali, myslela jsem si, že má asi náladu na skleničku vína. Jenže já ten den chtěla být sama. Sama se sebou a svými myšlenkami. Telefon však nepřestával vyzvánět a i moje oblíbená písnička nastavená jako volání mi začínala lézt na nervy. Odpověděla jsem a on, že jestli se může na pár minut zastavit. "Jasně, zastav se", řekla jsem přátelsky do telefonu, ale pomyslela jsem si, že na nějaké dlouhé povídání tedy naladěná nejsem. Za pár minut mě z myšlenek vytrhl pronikavý zvonek od domovních dveří.
Za nimi stál kamarád s krabicí od bot. Nechápavě jsem se na něho dívala a hlavou mi prolétlo, že snad jsem propásla nějakou oslavu. Pozvala jsem ho dál, nedočkavě se posadil a tak smutně se na mě díval. V krabici na mě čekal malý dáreček, který byl vskutku originálně zabalený. Nemohla jsem se ubránit pomyšlení, že se děje něco neobvyklého. "Co je? Co se stalo?", jsem už téměř křičela. "Milásku, odjíždím za hodinu na letiště", řekl s krásným milým přízvukem. Oslovení, které jsem ho naučila a on ho uměl používat v těch nejpříhodnějších situacích. "Vážně? Nemluvil jsi o dovolené". Taková byla moje reakce. "Já neodlétám na dovolenou. Odjíždím na trvalo z téhle uplakané (myšleno deštivé) země". Vytřeštěně jsem na něho zírala, protože i když Portugalsko není tak daleko, tak v tu chvíli mi ta vzdálenost přišla nekonečná. "To jsi se rozhodl tak narychlo?" "Víš to jen ty a můj bratr, nesnáším loučení. A já vím, že ty také, jen jsem nemohl odletět bez jediného slova rozloučení"..to už se zalykal a po tvářích mu proudily slzy. Stále nevěřícně jsem na něho hleděla, pak už jsme se objímali a on nemohl přestat plakat.
Můj kamarád. Silný, s ochranitelskými sklony a neustále optimisticky naladěný, se kterým byla opravdu radost nejen pracovat, ale hlavně se přátelit. Díky němu jsem se těšila do práce. Zažili jsme toho společně spoustu krásného. Za tři roky, které uběhly jako voda se mezi námi vytvořilo pouto, které mělo být právě v tuto chvíli částečně narušeno. Několik minut jsme si povídali, potom už jsme se rozloučili se slibem, že se určitě navštívíme. Buď já v Portugalsku nebo on přiletí do Čech. Políbení a silné objetí na závěr. Vyběhl na ulici do silného deště, který umocňoval smutnou atmosféru. Se zabouchnutými dveřmi jsem konečně propukla v pláč. S telefonním číslem, adresou v diáři, hromadou vzpomínek a nesmazatelnou stopou v mém srdci..Ten večer jsem usínala s promočeným polštářem od slz..
