Pravdou je, že základní kámen k naší osobnosti pokládají naši rodiče. Je potom jen na nás jak veškerý další stavební materiál dokážeme použít. V momentě, kdy vyskočíme z dětské postýlky začínáme o některých "pravdách" pochybovat..
Rodiče nás učí i mučí větami, které od dětství slýcháme. Typická každodenní otázka: "Co bylo ve škole?" "Nic", zní odpověď. Například základy šití mají dívky dříve než na základní škole. "Já ti takovou střihnu!" Něco málo matematiky: "Neumíš napočítat do pěti? Víš kolik je hodin?" I z nevěřících rodin se často ozývá: "Tak to se jen modli, ať se to tatínek nedozví!" Občasné hodiny tělocviku: "Lezeš mi na nervy! Podívej, se jakou máš špinavou prdel!" (zde je potřeba jisté dávky ohebnosti). Ve škole nás spolužáci atakují poznámkami typu "Šplhoune!" Rodiče nás však učí i trpělivosti. "Nevstaneš od stolu, dokud nesníš ten talíř dušené mrkve!". Vysvětlují principy logiky: "Proč?, protože to říkám!" Smíření s realitou: "Tak to zkrátka bude a ne jinak! Tentokrát to uděláme takto, protože my s tatínkem si myslíme, že je to pro tvoje dobro!" Snaha o vyvrácení veškerých pochybností, že nás omylem vyměnili v porodnici: "Po kom ty můžeš být? Blbý po tatínkovi, ale.." Naprosté odmítání o pokus k dialogu: "Já se tě neptám, jen ti to oznamuji." Hodina hudební výchovy: "Nemluv se mnou tímhle tónem!"
Projevuje se diametrální odlišnost v generacích. "To já v tvých letech!" Zde bych si dovolila poznamenat, že myšlenka je nedokončena. Skutečnost je taková, že v jejich věku už dávno prometli všechny diskotéky v okolí, kouřili krabičku cigaret denně a alkohol rozhodně nebyl velkou neznámou. Tímto však hodiny dějepisu zdaleka nekončí: "To za nás nebývalo." Obliba v sci-fi. "Nemohla by jsi si uklidit ten pokoj? Myslíš, že ten koš se vynese sám?" Pár minut autoškoly: "Drž se ode mne raději dál" (dodržovat bezpečný odstup). Naopak velká dávka tolerance: "Dělej si co chceš, ale pak za mnou nechoď!" Objevují se pochybnosti, zda-li jsme učení nezasvětili cizímu jazyku a zapomněli svůj rodný. "Ty nerozumíš česky?"
Ochuzeni nejsme i o poznámky, které se týkají estetiky: "Co to máš proboha na sobě?" Anebo "Měla by ses zase jednou podívat do zrcadla, je v koupelně." Upřímně, já se svým rodičům nedivím. Módní kreativitu jsem projevovala nošením dědečkového šedivého saka, které bylo pochopitelně o pár čísel větší. Sako, pod kterým se skvěl milovaný Kurt Cobain bylo kombinováno s roztrhanými džínami, dole rozšířenými. V chladných dnech jsem se ploužila v dlouhém černém kabátě a svůj vzhled jsem umocňovala dlouhými, splihlými vlasy. "Styly jsem průběžně obměňovala, věrná jsem zůstala snad jen černé barvě a Kurtovi. Černou dodnes považuji za královnu barev a Kurta za krále punkrocku. Na dotěrné otázky jestli jsem normální, že chci v takovém oblečení vyjít na ulici jsem zásadně odpovídala, že nejsem.
Nevyhnuli jsme se zdůrazňování rodičovské autority: "S kým si myslíš, že mluvíš?" Odpověď: "To teda nevím", s největší pravděpodobností slyšet nechtěli.
Dospívání není procházkou růžovým sadem pro obě strany. Dospívající hledají sami sebe a svoje pravdy. Přejme jim štěstí. A dospělí? Pravdu, tu mají obvykle vždy:)
