Nikdy neříkej nikdy

Znáte to. Každý jsme si občas skálopevně jisti, že TO prostě nikdy. "Já bych to nikdy neudělal, neřekl".. Kdo z nás tohle čas od času neřekne?

  Před x lety Anna tvrdila kamarádce, že nechápe jak někdo může někoho sbalit na plky o hvězdách! Pár roků později ležela ve voňavé trávě a cítila pronikavou vůni šeříku. Unešeně pozorovala hvězdy o kterých tak barvitě a zajímavě mohl vyprávět jen ON. Poslouchala, smála se a nechala jeho ruku putovat níž a níž. Těla byla hladová a nemohli se sebe nabažit. Byla z toho láska na několik let. 

  Anna měla křídla. Byla šťastná. Přišla zima, všude kolem byl sníh a mrzlo, ale Anna uvnitř hořela. Dal jí křídla a ona mohla létat.. s ním. Je zvláštní, jak rychle se to naučila. Byl to krásný pocit, něco nepopsatelného. Něco, na co se těžko hledají slova. Měla křídla a myslela, že bez nich nedokáže být. Zamilovala se do hlasu, který byl jako balzám. Balzám na raněné srdce z dětství. Nechtěla.. až jednou. Vzal jí křídla. Ta, o kterých si myslela, že bez nich nedokáže žít. Surově je utrhl, beze slova na vysvětlenou. Snad si myslel, že Anna byla slepá a neviděla, že příběh malinko změnil scénář. Utápí se ve vzpomínkách a dokáže civět hodiny na pár drobností, které po něm zůstaly v maličkém bytě. Čichá k tričku ve kterém tak rád spával. Anna si ho někdy oblékala na noc a ON ho z ní tak rád strhával. Chodí po stejných cestách, do stejné kavárny.. Leží na posteli, na které lehávali tak blízko sebe. Tak blízko, že by mezi nimi nepropadlo ani peříčko. Dotýká se věcí, kterých se dřív dotýkal ON, anebo na nich alespoň ulpěl jeho pohled. Hladí černou kočku, kterou zpočátku nemohl vystát a na konci příběhu mu spávala v nohách. Kočku černou jako noc dokázal dlouho hladit a ona se jen líbivě prohýbala a vrněla. Často stojí u okna a čeká jestli ho neuvidí. Pouští si hudbu u které se milovali a ze dvou těl se stávalo jedno. 

  Proč štěstí přichází jako úder blesku a stejně rychle odchází? Proč smutek vtrhne jako zloděj? Krádež štěstí, lásky a poloviny srdce? Všichni Annu někam posílají, ale ona ví, že to nejsou ty správné dveře. Hledá pořád dál a doufá, že brzy otevře ty správné. Ví, že ON se už nevrátí a snad to tak má být. Díky němu se naučila milovat. Oddaně a bláznivě.

  Anna leží sama v trávě. Je ticho a Anně se chce křičet. Jenže to ticho si to nezaslouží. Obloha je posetá hvězdami. Přeje si někoho, kdo jí bude šeptat nesmysly o hvězdách a ona jim bude chtít znovu uvěřit..