S úsměvem stála mezi dveřmi a pevně mě objala. "Jsem tak ráda, že tě zase vidím," řekla mírně dojatým hlasem. "Vezmi si bačkory a běž si umýt ruce, oběd už je nachystaný na stole."
V tónu hlasu jsem stále slyšela zbytky její učitelské povahy. "Ale já se k vám přece nepřišla najíst, chci si s tebou popovídat," snažila jsem se odporovat. Vytáhla na stůl papírek s jednotlivými body, co všechno se mě má zeptat a co všechno mi má nabídnout. Zaškrtla kávu, minerálku, oběd, salát a připomněla si, že má poděkovat za přání, ukázat fotky.. Vzpomněla jsem si, jak jsem se těm "úkolovým papírkům" jako malá holka smála. Přišlo mi zbytečné a zvláštní, psát si na papír věci a úkoly, které přece člověk nemůže zapomenout. A vidíte, uběhlo pár let a už si taky občas píši připomínky na papír. Nemyslím tím jen nákupní seznam.
"Jsi hubená jak lunt," sjede mě kritickým okem. "Co blázníš?" "Já?, to ty jsi zhubla, vždyť jsi jako párátko!" Plaše jsem se rozhlédla pečlivě uklizeným bytem, kterému už téměř devět let panuje nemoc Alzheimer. Stůl a kuchyňská linka zela prázdnotou. "To víš, všechno musíme odklidit z dosahu." Tiše jsem se zeptala, jak to zvládá. Vlídným hlasem, který mám tak ráda řekla: "Nemusíš šeptat, spí. Můžeme si v klidu dát kafe, měl by spát až do tří," řekla stejným způsobem jako to říkají maminky, když dají dítě spát. Následovala jsem její energické kroky do obývacího pokoje. Celému bytu panovalo zvláštní ticho. Zíralo na mě ze všech koutů.
Tak přesně tady jsem se před několika lety zbytečně zdokonalovala v matematice. Snažil se o to pán, který teď ve vedlejším pokojíku spal a nevěděl, kde a kdo jsme. Ještě před devíti lety pan inženýr, starostlivý a obětavý otec. Dnes už zná jen cestu na záchod a i to někdy zcela zbytečně. Když jsem před ním stála, nevěděl kdo jsem. Nepozná vlastní dcery, vnuky a manželku vnímá jako někoho, kdo je s ním neustále. Těžko posoudit, jestli si vzpomíná, jaké krásné a naplněné manželství měli. Měli štěstí, že to byla jejich vzájemná první studentská láska, kterou stvrdili sňatkem.
Dokáže zabloudit ve vlastním bytě, sám z něho chce odcházet, společně chodí na několikaminutové procházky ulicí, kterou nepoznává i přesto, že v ní žije několik desítek let. Nepamatuje si jména, dny, měsíce či roky. Na počátku to byla zapomnětlivost. Ta, co lidé omlouvají vysokým věkem. Ta, která je dětem k smíchu, že babička nebo dědeček nemůžou najít věci, zapomínají co chtěli říct. Věci dával na nesprávná místa, vybavoval si situace, které se staly před x lety. Co však obědval ten den, nevěděl. Roky neúprosně běžely a nemoc si postupně vzala všechno. Inteligenci, lidskou důstojnost, schopnost uvažování, psaní a čtení, logiku, soběstačnost, paměť a vzpomínky.. stal se naprosto závislým na péči okolí.
Nemoc, která se neúprosně a bez ohlášení vplížila do jejich životů. Nemoc, která bere život nejen jemu, ale v podstatě celé rodině. Ukradla totiž "normální", aktivní život milovaného člověka. Dívám se do smutných a unavených očí člověka, který mě celý život podporuje v reálných i nereálných snech. Obdivuji a snažím se porozumět tomu, kde tahle drobná osoba bere sílu na náročnou péči o nemocného člověka. Věřím, že čerpá ze zásob trpělivosti a lásky..
S láskou věnováno L.
