Jak léta letěla

Pro nás děti bylo léto ve znamení dvou měsíců zaslouženého nicnedělání. Svědky našich vodních radovánek byly fialové rty a scvrklé rty od celodenního máchání.

   Dny, kdy byla zatažená obloha nebo pršelo jsme trávily hraním dětských her. Hrály si na schovávanou, doktory, učitele, budovaly tajné úkryty, vymýšlely vlastní písmo, posílaly si vzkazy přes papírek. Pamatuji si, jak jsem utíkala s papírkem na kterém byl vzkaz psaný naším originálním písmem a hodila ho do keříku před kamarádčiným domem. Ten byl od našeho vzdálený přesně dva domy. Zabouchala jsem na dveře. Letěla jsem zpět domů a nedočkavě vyhlížela milou kamarádku, až doběhne s odpovědí. Dnes to zní směšně, ale bylo to naše vymyšlené písmo a způsob komunikace. Byly jsme na to právem hrdé. Tenkrát nebyly žádné mobily a já jsem za to vděčná. Protože dětská fantazie má neomezenou kapacitu nápadů, nemohly jsme rozumět slovu "nuda".

   Jak šel čas, vodní radovánky a někteří přátelé zůstali. Dospívali jsme a přišlo období prvních lásek, nových kamarádství a zamilování. Šlapali jsme s bandou kamarádů po asfaltových a polních cestách za zábavou. Ze vzduchu voněla láska a  čerstvě posečené obilí. Letní noci, ty nejdou vymazat ze škatulky krásných vzpomínek. Žádné mačkání v sálech, kde jsem přes kouřovou clonu neviděla ani kamarády zmítající se tancem. První ochutnání alkoholu, první opilost a první malá zklamání. Opilí volností a rádoby dospělostí. Intimní blízkost ploužáků, z repráků dunělo: "Nothing else matters" a my jsme se k sobě mačkali a oslintávali se. Na ničem jiném tehdy opravdu nezáleželo. Chichotaly jsme se kluci nám šeptali nesmyslné řeči do ouška. Že jsme ty jediné a nejkrásnější. Snad jsme jim to tenkrát i věřily. Domů se nechtělo a tak se stávalo pravidlem, že jsme se smíchem, únavou a prvním kokrháním kohoutů vraceli a potkávali řidiče co přivezli ještě teplé rohlíky do obchodu. Vzpomínky však pořád zůstávají. Měla bych snad něčeho litovat? Jediné co se změnilo je to, že dny a noci už mně nepřipadají tak dlouhé jako tenkrát. Naopak. Zoufale rychle běží.

   Od moře fouká vítr a cuchá mi dlouhé vlasy. Na hlavě mám rozcuch za který by se nemusela stydět žádná čarodějnice. Je září, po sezóně a na tvářích starousedlíků je vidět únava a nechuť smlouvat. Nekompromisně vyřčená částka v eurech za osušku mě trošku vyděsí, ale moje blbost a hlavně zbrklé balení zavinilo, že moje osuška si pěkně hoví doma. Těším se na prohřátou pláž a hlavně na to, až vletím do moře. Jen co mě poleje první ledová vlna, předsevzetí skočit do vln je v okamžiku nenávratně pryč. Rozrážím vlny a křeč z vody studené jako žiletky mi připomíná, že mám nohy. To rozplavu, nejsem přece žádná citlivka a něco vydržím. Rychlými tempy směřuji k první vzdálené loďce, kterou jsem si vybrala za cíl. Rozhlížím se kolem, na pláži se povaluje plno lidí, ale ve studeném moři jsem téměř jediná. Když nepočítám lidi na loďkách.

   Sluníčko má sílu i v září a krásně prohřívá těla. Těším se na odpolední malou, silnou kávu. Přeběhnu menší náměstí. I přes žabky pálí rozžhavený asfalt. Oprýskaná omítka starého domu, převislé muškáty hýří všemi barvami a záclony jakoby někdo ukradl z babiččiných oken. Cinknutí zvonku na dveřích a pak už mě obklopí pocit útulnosti. Známé syčení kávovaru, vůně se line z čerstvě pomletých kávových zrnek. Vybírám si tři druhy sladkostí a je mi fuk, že budu muset trošku zatahovat bříško. Nemůžu odolat. Různé košíčky z těsta podobnému našemu listovém jemně posypané skořicí, hmm.. Moji milí: "Tenhle způsob léta, zdá se mi velmi šťastným.."