Jak jsem kroutila osmičky

Před pár lety jsem chtěla zkusit nové věci, přijít na jiné myšlenky, poznat nové lidi. Jedním z kroků byla účast na hodině tai chi.

bellydance.cz

   Zvědavost zvítězila. Potřebuji se trošku zklidnit a zvolnit. Stačila jedna ukázková hodina tai chi, kterou jsem s kamarádkou téměř celou prochichotala, protože jsem nemohla udržet rovnováhu. V zoufalé snaze dělat pohyby stejně pomalu a klidně jako učitel a ještě u toho správně dýchat jsem se klátila ze strany na stranu jako po flašce bílého. Co to bylo v tom letáčku? Meditace v pohybu? "Staré bojové umění, které kombinuje přesné pohyby těla se správným dýcháním". Pochopila jsem, že i tady platí známé "dát přednost kvalitě před kvantitou". Sugestivně jsem  mávala rukama, ale po hodině a půl mně bylo nad slunce jasnější, že tohle nebude to pravé ořechové. Potřebuji něco svižnějšího, potřebuji tančit.

  Následovaly lekce orientálních tanců, chcete-li břišních tanců (belly dance) a těch jsem vydržela hned několik. Ráda tančím, ale po pár minutách jsem se dovtípila, že i když svoje tělo pěkně poprosím a slíbím mu nějakou odměnu, nepřinutím ho ke krásně smyslným pohybům. Se svými padesátidvěma kily (tenkrát) a plochým hrudníkem (dosud) jsem se snažila rozvlnit stejně jako dámy kolem čtyřicítky s bujnými tvary napěchovanými v podprsenkách pošitými flitry, s úsměvy od ucha k uchu, omotanými šátky a různými cinkrlátky. Musím uznat, že všem těmhle ženám to moc slušelo. Nezáleží kolik kil se snažíte rozhýbat!

   "Tohle snad nejsou začátečníci", honilo se mi hlavou. Učitelka, která předcvičovala mě přiváděla k naprostému šílenství svým nezdolným optimismem, nemizejícím úsměvem ze rtů a neustálým voláním "Květinky". Po každém dalším oslovení "Květinko" jsem jí chtěla omotat hubu blyštivým šátkem. Kam jsem se to zase dostala? Omyl! Nedostala, tohle byla moje volba! Přece zbaběle neuteču, slibovala jsem si i když mě tolik estrogenu v jedné místnosti trošku znervózňovalo. Ještě jsem se dozvěděla, že postupem času začneme tančit se šátkem, ty hodně pokročilé mohou tancovat se svíčkami! Ha, ha. Díky své fantazii jsem se viděla zamotaná do šátku či pokapaná od vosku jako vosková figurína.

  Tanec je vyjádřením myšlenky, nálady. Je to odraz duše...opakovala jsem si slova učitelky. Hm, tak pokud takhle vypadá moje duše, tak potěš koště. Vydržím a za několik lekcí vyměním ztuhlé tělo za nádherně uvolněné a jako bonus smyslně a sexy zatančím svému příteli. Vrátila jsem se domů se špinavýma nohama (tančí se bosky, sál se po našem odchodu jen leskl) a cítila jsem všechny svaly. I ty, o kterých jsem neměla ani ponětí. Přišla další lekce a já zjistila, že začínám být mírně alergická na líbivé zvuky, které se linuly ze sálu. Pane jo, nedám se tak lehce. Základní pohyb spočívá v krouživém pohybu pánví, dále v rytmickém natřásání boků a paží. Ten večer jsem ovšem pochopila, že osmičky už asi budu muset kroutit až do důchodu jen v práci, protože pánví jsem to nedokázala. Ve snaze si pohyby doma natrénovat jsem si zakoupila od sluníčkové učitelky cédéčko s orientální hudbou. Po chvíli jsem už nemohla vydržet a nedočkavě vrazila do přehrávače svoje oblíbené francouzské Louise Attaque, které jsem tenkrát hltala i když jsem jim nerozuměla ani slovo. A tančila jsem. Sama doma. Zběsile, divoce a bez návodu.