Jonathan pracuje jako manažer. Téměř dvoumetrový chlap. Chtělo by se napsat-je to chlap jako hora. S úsměvem na rtech, který vypadá, že se s ním už narodil a i kdyby se zoufale snažil zamračit, tak mu to nejde.
Umí se vkusně oblékat. Jeho kravata vždy skvěle ladí s košilí. Díky tomu, že je poloviční Ir a prokládá irskými slovíčky běžnou konverzaci, stává se, že mu občas nerozumím. (Irové mají svůj vlastní jazyk a především akcent je naprosto odlišný). Nechápavě civím a vypadám, že jsem před chvílí spadla z Marsu. Moje svědomí mi však nedovolí předstírat, že jsem rozuměla. Provinile se podívám nahoru (přece jen měří skoro dva metry) a špitnu, že jsem to nestihla pochytit. Nezapomene se omluvit za to, že mluví příliš rychle, takže v podstatě hází vinu na sebe.
Když se potkáme je velmi milý a ochotný. Jakožto můj nadřízený to má tak trošičku v popisu práce, ale.. co si budeme povídat, ne vždy to u nadřízených platí.
Protože občas řešíme menší nedorozumění se zákazníky a já ho volám do úseku kde pracuji já, tak naprostou samozřejmostí je, že mi přidržuje dveře. A s jakou lehkostí dovede řešit problémy a to ti, kteří pracují ve službách mi jistě potvrdí, že s některými je těžké vyjít. Vyřeší je tak, že zákazník spokojeně odchází a on na mě jen spiklenecky mrkne. V jeho očích dokáži přečíst, co si myslí. Upřímně, některé stížnosti jsou hezky řečeno mimo mísu. Jenže tady platí pravidlo, udělat vše proto, aby byl zákazník spokojený a to i v případě, kdy víte, že je stížnost neoprávněná a vám se honí hlavou, že jste prožili další srážku s blbcem.
Ráno, kdy se sotva potácím a ze spánku mě probírá až nezbytná ranní kávička, Jonathan už vesele všechny zdraví a komunikuje s kolegy. Nikdy se nezapomene zeptat, jestli je vše v pořádku a popřeje mi hezký den.
Jeho optimismus a dobrá nálada jsou příjemně nakažlivé. Úsměvy, kterými nešetří a lidem kolem jen prosvítí den. Líbí se mi na něm i zdánlivé maličkosti. Jak hbitě stříhá nůžkami, skenuje, nosí krabice, dokládá zboží do regálů. Když je potřeba, bleskurychle skočí za pokladnu.
Proč vlastně tento můj neskrývaný obdiv? Vždyť dělá věci, které dělají všichni! Jenže on je dělá stejně rychle s velkým a neumělým úsměvem na rtech, s gesty hodnými gentlemana. Tak tedy proč? Proto, že mu chybí "maličkost". Chybí mu jedna ruka..
Jonathane, díky za krásnou kapitolu v mém životě.
