Protože dost často píšu o tom co bolí, dnes budu psát vesele. O bublinách, které chci vyfouknout a nechat jen tak poletovat.
borecekk.blog.cz
S partou přátel s hlasitým smíchem vyběhneme v lehkých svetřících do několika stupňového mrazu před chatu na samotě. Na hranici, kde končí jedna země a začíná druhá. Tam, kde lišky dávají dobrou noc. S řevem a odpočítáváním posledních vteřin roku otevřeme flašku šampusu a pak se všichni napijeme na zdraví a na mírnou ranní kocovinu. Obejmeme se a přejeme si navzájem dobrý rok. Ještě s plnou pusou bublinek svištíme na igelitovém sáčku z kopce, posrážíme malé keříky na které už nezbyl sníh a vykukují jim vršky. V krbu hoří velké poleno, běžky už oschnuly v chodbě a venku mrzne až praští. V hrníčku voní svařák skořicí a hřebíčkem, zní kytara a housle. Příští rok se znovu setkáme. Je nás o jednoho víc. Jednoho špunta víc. Ne v láhvi, ale v bříšku kamarádky.
Otevřu knížku a čichám její vůni. Stejně jako když otevřete dveře knihkupectví, zvonek na dveřích zacinká a cítím důvěrně známou vůni knížek. Po dvou hodinách vylézám s plnou taškou a omámí mě směsice pachů na ulici. Která knížka byla ta první? Slabikář! Opravdický Slabikář, kde máma má mísu a Ema mele maso. První knížka, kterou jsem si po kouskách a s pomocí soudružky učitelky dokázala sama přečíst. Tenkrát to byla soudružka učitelka, po šesti letech už z ní byla paní učitelka. Stejná paní, jen jsme ji začali oslovovat tak nějak lidštěji.
Rozpálená od slunce se ženu do mírně rozbouřeného moře a ledová voda mě zamrazí až v kostech. Po pár rychlých tempech se rozprostře teplo do celého těla. Olizuju si slané a od zimy modré rty a dlouhé pramínky vlasů se lepí na obličej. Osychám na rozpáleném písku a sůl smývám ještě při večerní sprše. Večer, kdy už nás nikdo nevidí, nazí plaveme v chladném moři.
Burácí bouřka a s partičkou přátel se vracíme z festivalu. Špinaví, unavení, bez peněz a se spacákem v ruce. Šťastní a plni kulturních zážitků. Utíkáme bosky ulicí a promočení až na kůži se o chvíli později třepeme jako ratlíci. Vzduch po bouřce, po dusném odpoledni je svěží. Dostaví se úleva. Přesně tak jako v životě.
Ponořím se do horké, plné vany plné bublin a rozpouštím splín z vlezlýho počasí, rýmu a po chvíli se rozpouští i písmenka v časopisu, který jsem si sebou vzala na čtení.
Tělem projede chlad ze studené, chlorované vody v bazénu. Potom ucítím opírající se sluníčko do skel, uslyším z rádia oblíbenou písničku a křik dětí z menšího bazénu.
V restauraci na zahrádce si dáváme čerstvě ugrilovanou rybu a k ní po švestkách vonící barbeque omáčku. Cítím švestky a už jsem na chvíli doma na trnkobraní u nás na vesnici, kde se vařila povidla ze švestek a my děti je směly olizovat.
Pouštím si písničky od Zuzky Navarové a falešně do toho hulákám. Je mi fuk, kdo mě slyší. Nevadí, že nemám hudební sluch. Hudbu slyším, tak jaképak řeči o hudebních hluchu?
Vrnění kočky a jak se pružně ohýbá pod mým pohlazením. A taky kočičí pohled, kdy nevím jestli po mě skočí, sekne packou nebo bude slastně vrnět a po chvíli na mě usne. Ráno budu vztekle a ospale kopat do malého chomáčku. Je to Packa, která mi usnula v nohách.
Jdeme na skleničku bílého. Korkový špunt vyletí za doprovodu mlaskavého a známého zvuku. Probereme všechno, co se za posledních pár dnů vybarvilo černou barvou. Dáme další skleničku a vida. Svět je hned černobílý. Po té třetí a poslední už je svět opět krásně pestrobarevný.
Tančím a nejraději bych tancovala až do rána. Jenže pak už mě přátelé táhnou z parketu a říkají, že jsou dvě ráno a za čtyři hodiny musím do práce. Fuj. Takhle mi zkazit báječný večer!
Klidný a milý hlas mojí maminky v telefonu. Dálka a stěhování mě někdy ničí. Ještě nedávno jsem ze stěhování měla takový ten příjemně šimravý pocit. Že jedny dveře se zavírají a ty druhé otevírají. Že to pravé teprve přijde. Tak rychle, ať není průvan. Ten nemám ráda. Nacpat svůj život do několika krabic a jede se. Vybrala jsem si to sama, takhle jsem to chtěla. Volnost. Naučila jsem se, že za svůj život musím rozhodovat sama a za účty zaplatit. Ale jedno vím jistě, že ty nejkrásnější věci jsou v životě zadarmo. Protože za peníze si můžeme koupit spoustu věcí, byt, dům. Domov si za něj nekoupíme. Trvalý pobyt v občance se párkrát změnil, ale adresa domova je stále stejná..
