Možná jsem dost stará na to, abych si ostříhala dlouhé vlasy. Jenže já je mám ráda a ještě nějakou dobu budou dlouhé.
Dost stará jsem i na to, abych:
- nezapomínala, že zapomnětlivost není jen problémem starších
- si byla jistá, že respekt a úcta ke starším by neměla být jen prázdná slova. Naslouchala těm, kteří ještě nezapomněli, že byli mladí, chybovali a umí o tom vyprávět s úsměvem
- věděla, že i ta největší bolest mírně pomine, ale jizvy zůstanou
- se nechtěla jizev zbavovat. Patří ke mně. Nejen ty na těle, které se vykouzlily s věkem. Stárnutí je fakt a je potřeba ho tak brát.
Třebas ta na spodním rtu.. když jsem jako malá holka zvědavě zkoumala kuchyňskou linku nebo tu mezi palcem a ukazovákem na levé ruce, tenkrát jsem zase horlivě čistila zablácené kolo. Nůž zajel hluboko (stejně jako někteří lidé do vašeho srdce), než jsem čekala a já řvala jako tygr ussurijský, anebo...uff, těch je prostě moc.. A na duši.. snad bych je ani nespočítala..
- už věděla, že některé věci a lidi se nezmění a tudíž není potřeba se v tom zbytečně pitvat
- netvrdila NIKDY, protože nikdy se může s lehkostí větru proměnit na NĚKDY
- častěji říkala kouzelná slovíčka "prosím, děkuji a promiň"
- už poznala, že život není pohádka, ale že je strašně fajn si pohádky číst. Možná život začíná "Bylo nebylo", ale rozhodně končí "Bylo"
- od života moc neočekávala a pak jsem jen příjemně překvapená
- s naprostou jistotou věděla, že jakmile se moc vznáším, brzy spadnu dolů. Aůů. Bolí to. Ale taky vím, že jakmile se zase odrazím, opráším zadek, jdu nahoru. Pomalu, ale jistě. Takhle to funguje. Vážně, věřte mi
- znala svoje tělo, a tak že když sním půlku obrovského melounu nebo kilo čerstvýho hrášku, bude mi špatně
- si občas místo silného černého espressa začala objednávat voňavé cappuccino s pěnou hustou jako ranní anglické mlhy
- možná už jsem taky dostatečně stará na to, abych se nečervenala, když mně ten sympatický mladík v bazénu řekl: "Já nevěděl, že labutě plavou i v bazénu!"
- nevěřila všem těm nesmyslným pověrám. Pch, prosím vás, pátek třináctého, den blbec? Nene, tohle zkrátka nepřipustím. Tvrdím, že je to můj šťastný den. Snad jsem tomu začala i věřit. Černé kočky přes cestu? Pche, v okolí jich pobíhá tolik, že bych snad nemohla ani vyjít z baráku. Jenže víte co? Pro jistotu to zaťukám na dřevo!
- těm, které mám ráda, říkala "mám tě ráda". Jestli vám to neříkám dostatečně často, omlouvám se.. "Mám vás ráda!"
- když jsem smutná, někomu zavolám, naleju si skleničku vína (ve kterém je pravda), nebo se podívám po patnácté na Dakotu Sky
- všechny ty jistě dobře míněné rady (takové, co jsou mně platné jako veverce louskáček) na co už jsem dostatečně stará ignorovala, protože ne všechno jde v životě naplánovat a většina mých snů zůstane jen utopií
- když se mi něco nepodaří, vztekle nedupala nohama jako malá holčička, co jí maminka nekoupila lízátko
- se pořád všemu nedivila
- si byla jistá, že zdraví, rodina a přátelé jsou opravdu to nejdůležitější co v životě máme
- věděla, že stárneme všichni a nejde to zařídit jako v Dorian Gray, aby za nás stárnul obraz.. Jediné co s tím můžeme dělat, je... Nemyslet na to, že stárneme a chybujeme. Jsme přece dost staří na to, abychom věděli, že máme utřít slzy, uchovat vzpomínky, usmát se a jít dál
- Blog věnuji a děkuji za inspiraci skvělé Kláře Mandausové. Ona už ví proč:)
