Kdo potřebuje psychology?

Včera mě zaujalo jak „bezdomovec Miroslav Szamszely (který zachránil z popelnice malého Čtvrtka) patrně neunesl zásadní a náhlou změnu ve svém životě a zájem veřejnosti a médií“,jak píše idnes, a pokusil se zdrhnout z azylového domu, kde ho chce za odměnu ubytovat pražský magistrát. Při útěku si ovšem vymknul kotník, načež v nemocnici „napadl“ lékaře, pročež byl za „asistence policie“ odvezen do Bohnic, kde mu „odborníci mají pomoci najít cestu k návratu do společnosti“.

Psycholog Nesnídal o panu Szamszelym říká, cituji idnes: „On chce více méně žít svým svobodným životem…Pro něj je to krásný životní styl. Probouzí se a je svobodný. Když se rozhodne, že někam půjde, tak tam půjde. Když se rozhodne, že nebude vstávat, tak nevstane. Vždycky má možnost volby. Předělávat takové lidi není jednoduché."

Tak přemýšlím, kdo tady potřebuje pomoc psychologa. Pan bezdomovec evidentně nechce být předěláván podle mustru společnosti a já ho naprosto a hluboce chápu. Protože to, čemu my říkáme „normální“ život, je naprosto šílené. Celý den nebo život děláme něco, co nás nebaví, co nesnášíme nebo co je úplně k ničemu, jen proto, že to dělají všichni ostatní nebo nám to nařizuje stát. Pan Szamszely žije ten nejúžasnější svobodný život, který si dovedl vysnít, on nemá problém, ten máme a vytváříme my, tzv.civilizovaná společnost. Ten tým psychologů by se měl spíš zaměřit na nás.

Jenže psychologové nejsou řešením problému, oni jsou jeho součástí, jsou součástí té mašinérie, která nám od narození cpe do hlavy, co se smí, co nesmí, co je normální, co nenormální, co je dobré, co špatné. Tahle mašinérie využívá systému odměn a trestů k tomu, aby nás ochočila a velmi se jí to daří. Jen málokdo jí dokáže uniknout, takoví lidé jsou pak často zavření v blázincích nebo spí v kanálech, to jsou, bohužel pro mnoho lidí, jediná místa v téhle společnosti, kde můžou být sami sebou. Neznají žádnou jinou alternativu.

Nejsem natolik divoký, aby mě zavřeli do Bohnic, a vážím si natolik svého života a zdraví, že rozhodně nebudu přespávat v kanálech, přesto i já chci být sám sebou a chci svobodně v téhle společnosti vyjadřovat to, kým jsem. I já se chci probouzet svobodný a když se rozhodnu, že někam půjdu, tak tam půjdu a když se rozhodnu, že nebudu vstávat, tak nevstanu. Chci mít vždy možnost volby. Přátelé, není jednoduché předělat sám sebe. Stále v sobě cítím spoustu těch „ochočení“, pravidelně vstávám do práce a dělám něco, co mě už nebaví, ale stále nemám sílu začít dělat to, co miluju a co mě naplňuje. Stále trávím svůj čas na nudných poradách, místo rozdávání radosti, smíchu a lásky lidem kolem mě. Stále se řídím těmi čím dál nesmyslnějšími zákony, které vytvářejí naši politici, místo hlasu svého srdce.

Ale mám naději a sbírám sílu. Stále víc lidí kolem mě si uvědomuje to šílenství života v tzv.normální společnosti a začínáme v sobě hledat představu života, který opravdu chceme prožívat. A tvoříme vizi, jak být sami sebou i ve městech a vesnicích, nejen za zdmi blázinců, jak být svobodnými lidmi i na ulicích nejen v kanálech, jak dělat to, co chceme a co milujeme a nebýt bezdomovci.

Chci žít ve světě, kde je místo i pro pana Szamszelyho a způsob života, který si on svobodně vybere a chci mu ukázat, že může být sám sebou a svobodný nejen v kanále či v blázinci, ale všude, jako my všichni