Já a písničkáři

  Neumím nazpamět ani jedinou písničku od pana Hutky, nikdy mě neoslovovaly. Ale z fleku si vzpomenu asi na padesát písniček od pana Nohavici. Vždycky mě to bylo šuma fuk, ale včera jsem se zamyslel, čím to je. Jedinej verš, který se mi z Hutkových písní spontálně vybaví je „...co je nejkrásnější, ta lidská svobóóda..." Z téhle písničky, ani nevím jak se jmenuje, se stala taková vodrhovačka, až mě to odrazovalo, ale nedokázal jsem přijít na to, co mi na ní vadilo. V čem to bylo, že mě její energie odpuzovala, přitom je složená ze spousty krásných slov a vzletných frází, na které přísahají všichni bojovníci za svobodu.

Je to jakýsi „vítězný" duch, který z ní cítím a který mě odpuzuje. A který naopak jiné lidi přitahuje. Obzvlášť ty, kteří se na vítěznou stranu přidali v poslední chvíli. Slyším, že tu píseň zpívá vítěz, který vyhrál válku o svou pravdu, na jehož slova došlo, protože to vždycky říkal. Vítěz, který nezakolísal ve chvíli, kdy ostatní padali a teď se vrací s „morálním" poselstvím. A kdo slaví „morální" vítězství má právo soudit ty, kteří zakolísali, má právo říkat, co je krásné, co je nejkrásnější a co je špatné a podlé. Má právo prstem ukázat na „morální" poražené a žádat satisfakci. Tenhle vítězný duch mě neoslovil, necítil jsem se jako vítěz, protože já jsem v žádné válce nebyl.

Na písničkách pana Nohavici mě baví to, že on zpívá o sobě, o svých vlastních prožitcích o svém vlastním životě, za který je svrchovaně zodpovědný. Cítím, že on je s náma na jedný lodi a můžu se s ním ztotožnit. Na nikoho nesvádí nic z toho, co udělal, nikoho neobviňuje, nikomu neradí, co má nebo nemá dělat. Jen sdílí to své a my to můžeme prostě přijmout, jak to je nebo ho neposlouchat, a nic víc se s tím nedá dělat. Pan Hutka to nepřijal. Bylo to proto, že se cítí jako „morální" vítěz a má potřebu hodnotit životy druhých lidí? Protože ví, co bychom měli dělat, abychom byli lepšími lidmi? Myslí si jako všichni „morální" vítězové, že „morální" poražení musí v budoucnu napravit křivdy, které v minulosti spáchali?

Tyhle „morální" myšlenky tvoří svět, kde platí, že život je boj a kde se lidé dělí na vítěze a poražené. Takhle dosud funguje tahle planeta, proto taky denně vidíme záběry z válek ve světě a zprávy jsou černou kronikou plnou mrtvých z občanské, pouliční a domácké války, která tady zuří. Každý chce být vítěz, chce porazit nebo převálcovat toho druhýho hajzla, protože vítěz má vždycky pravdu a jeho nikdo nesoudí. Platí to v manželství, v ekonomice, v politice a jak vidno i mezi umělci. Je to svět, kde není místo pro lásku, soucit a odpuštění, protože prvořadá jsou „morální" hlediska, ať si už pod tím každý představí cokoliv.

Já chci ale žít ve světě, kde jsou prvními zákony láska, soucit a odpuštění. Ve světě, kde  panuje mír mezi lidmi. Ve světě lásky nikdo nikoho nehodnotí nebo nesoudí podle jakýchsi vymyšlených „morálních" hledisek, tam každý může hodnotit jen sám sebe, jestli to, co dělá, mu přináší to, co chce. Proto v něm také nejsou „morální" vítězové ani „morální" poražení, jsou v něm jenom lidé a jejich životy. V tom světě každý mluví jen sám za sebe, o svých vlastních pocitech a tom, co chce sám se svým životem dělat. Každý je tím, kým skutečně je a ostatní ho prostě takového přijímají. Místo nevyžádaných rad a souzení činů či myšlenek druhých, jeden druhému pokládáme otázky, například o tom, jestli tím, co děláme, opravdu dosahujeme toho, co chceme. A pokud ne, jak to chceme a můžeme změnit. A navzájem si pomáháme v té změně.

Přemýšlím, co by teď, tisíc let poté, asi tak mohl pan Nohavica udělat pro to, aby přestal být v roce 1985 spolupracovníkem StB a nedonášel na pana Kryla. Omluvit se panu Hutkovi, který s tím neměl nic společnýho? Omluvit se celému národu, kde kdekdo donášel na kdekoho? Požádat o odpuštění? Plazit se po kolenou do Lurd? Co z toho smaže z jeho života tu chvíli? Přiznejme si, že nic. Neexistuje na světě moc ani síla, která by to dokázala změnit, odčinit nebo napravit. Nic z toho, co se stalo v minulosti nelze napravit v budoucnosti, vždyť ani minulost ani budoucnost neexistují. Jak v nich lze tedy něco spáchat a něco napravit?

Ale je jedna síla, která dokáže tuhle situaci vyřešit. A je jí láska. Láska, která je přítomná tady a teď, ne někde včera nebo až zítra. Je to láska, která si neklade podmínky, aby byla dávána. Ta láska je odpuštěním, které přichází ještě dřív, než „viník" o něj požádá. Tohle je opravdová síla, je to síla, která stvořila tenhle svět. A my jí máme ve svých srdcích.

Hluboce chápu mlčení pana Nohavici k celé záležitosti, neexistují slova, která by tenhle stav dokázala zlepšit. Ať Jarek řekne cokoliv, bude to použito proti němu, protože tohle je válka a jeho slova poslouchají válečníci ne láskyplní lidé. A je to válka, která nemůže mít vítěze, jen poražené. Pokud žádné slovo nedokáže vytvořit to, co Jarek chce, je moudré mlčet. Já vím, kým skutečně Jarek Nohavica je, slyším to v jeho písních, tam je otisknutá jeho veliká milující duše. Jarku, jak Ti je?

Četl jsem si včerejší rozhovor s panem Hutkou a cítil jsem z jeho odpovědí hluboký smutek a marnost. Fakt by mě zajímalo, jestli svou písní dosáhl toho, co opravdu a hluboce ze srdce chce. Zajímalo by mě, jak se teď cítí. Vnímám v jeho široké duši, že chce hodně podobné věci těm, co chci i já: lásku, mír a harmonii mezi lidmi. Ale já už dávno vím, že jediný člověk na světě, kterého můžu změnit, jsem jen já sám. A jakýkoliv pokus změnit druhé, byť myšlený sebelépe, tvoří nenávist, boj a válku. Přesně tohle vytvořila Hutkova píseň. Je to Jardo opravdu to, co jsi chtěl?

Jardo Hutko, přijímám Tě takového jaký jsi. Jarku Nohavico, odpouštím Ti.

Je 18 let po revoluci a svět se velice změnil. Staříci nadávají, že mladé (indigové děti) nezajímají jejich hrdinské skutky a taky proč by měly. Výzvy, které teď před námi stojí, jsou o úplně něčem jiném. Jsou o uvědomění si nás lidstva, v jakém světě chceme žít a jaký ho chceme tvořit.