Ateismus je příšerná nuda

Studenti čtou a píšou o Bohu. MF Dnes dala prostor mladým lidem a ti píšou o tématech, která je zajímají. Tenhle týden o Bohu, a je to opravdu zajímavé čtení. Ti lidé jsou úžasným čistým zrcadlem naší společnosti, a ačkoliv se jim říká „studenti“, jsou i učiteli nás ostatních.

První věc, co mě zaujala, je množství článků, které studenti napsali, což prakticky znamená, že hodně lidí se zamýšlelo nad svým vztahem k Bohu, což je osvěžující v té naší tzv. „ateistické" společnosti. Druhá zajímavá věc je téměř jednotný odpor mladých k náboženstvím a církvím, vyjádřeným už v titulcích: „Možná uvěřím, ale nenuťte mě!", „Nejateističtější národ na světě: Byl, je a bude." „Existence Boha je nesmysl", „Církev je hloupost. A to říkám slušně". Tenhle dojem může být samozřejmě způsoben výběrem MF Dnes, ale pokud redakce vybírá ty nejlepší texty, tak se dá alespoň říct, že odpůrci církví umí lépe psát. A třetí věc je mé zjištění, že přes všechen ten odpor ti mladí vidí Boha jen očima současných náboženství a katolické církve, a jak málo k nim dosud pronikla Nová spiritualita, která pojímá vztah člověka a Boha úplně jinak. Odkud by také měla, když jejich rodiče ani učitele to většinou nezajímá a média to ignorují nebo zesměšňují.

Když mě bylo sedmnáct, taky jsem byl ateista a vzpomínám si na chvíli asi tak v osmi nebo devíti letech, kdy jsem se pro ateismus rozhodl. V dětství jsem měl spoustu duchovních zážitků, které dospělí kolem mě naprosto nechápali a já je nebyl schopen ani popsat ani zařadit, nebylo kam, nebyl kontext, nikdo nic takového neznal, nikdo o tom neslyšel. A kolem mě probíhala osmdesátá léta 20.století se sjezdy KSČ a vědeckým materialismem, který ty mé prožitky diagnostikoval jako blud a já malé dítě jsem se cítil jako blázen. Pak mě jeden člověk vysvětloval, že to bludy nejsou a že se o tom píše v jedné knize, Bibli, a že je zde katolická církev, která se tím zabývá a má prý všechna vysvětlení. Už v těch devíti letech, jsem vnitřně věděl, že to není pravda a tak když jsem byl postaven před dilema, jestli být bláznem, křesťanem nebo ateistou, žádnou jinou volbu jsem tehdy neznal, volil jsem ateismus.

Pár let jsem ten svůj vnitřní svět ignoroval a popíral jeho existenci, ale v těch sedmnácti, se sametovou revolucí, se opět přihlásil ke slovu a já ho začal zkoumat a objevovat jeho tajemství. A tohle zkoumání bylo naprosto svobodné a bez hranic, a tím, že jsem neměl žádného živého učitele, tak jsem nepřebíral ani žádná dogmata ani staré modely, prostě nic, co by svazovalo či omezovalo mou fantazii a kreativitu. A taky jsem poznal, že ateismus je příšerná nuda. Ale teď zpětně vidím, že jsem měl vnitřního učitele, který mě s láskou a jistotou vedl k poznání a k pochopení tajemství tohoto světa, k prožitkům naší propojenosti a provázanosti všech lidí, jevů a věcí. K uvědomění si toho, že tu nejsme sami.

Prostě jsem si udělal Boha podle svých nejkrásnějších představ, bez ohledu na to, co se kdy o něm psalo, co si kdo o něm myslel, bez ohledu na všechna domnělá přikázání a konečná Slova. A pak jsem s úžasem zjistil, že on skutečně takový je, že jsem si nemohl vymyslet nic jiného, než skutečného Boha, protože když si člověk svobodně a podle hlasu svého srdce tvoří svou představu o Bohu, mluví z něj Bůh. A taky jsem pochopil, kolik lží, nesmyslů a polopravd je o něm i v těch nejposvátnějších knihách, kolik jich říkají i ti údajně nejzasvěcenější lidé a kolik šíleností, trapností a zbytečností lidé kvůli Bohu dělají.

Když teď čtu blogy studentů o Bohu, kde ovšem mluví spíše o víře, náboženstvích a církvích (tj. většinou o křesťanství a katolické církvi), je to pro mě překvapující pohled do světa, na který už jsem málem zapomněl. I v Čechách už je totiž spoustu lidí, kteří nejsou ateisty, nejsou křesťany ani katolíky, nejsou buddhisty ani v žádné jiné denominaci, přesto mají hluboký vztah k Bohu a jejich život je plný spirituality, která jim pomáhá vést vědomý a harmonický život. Spojuje je vzájemná laskavost, radost a respekt, podporují jedinečnost každého a staví na tom, co je pro ně společné a tak tvoří společenství lidí, kde je svobodný prostor pro vyjádření toho, kým jsme.

Ačkoliv mám Boha hluboko v srdci, vůbec nepotřebuju žádnou křesťanskou ideologii či teologii, můj vztah k Bohu není víra, ale vědění, a instituce, jako jsou církve, vidím jako prázdné skořápky. A taky opačně, ačkoliv neznám žádnou teologii, nejsem v žádné církvi a nevěřím v Boha, Bůh je ve mně přítomen a já si jeho existenci uvědomuju s každým nádechem.

Nevěřím v Boha. To je pro mnoho lidí překvapující. Vím, že je Bůh přítomen, přesto v něj nevěřím. Jak to? Bůh je pro mě přímý prožitek, realita, kterou jsem si osahal, nebo prostor, do kterého jsem vstoupil, nebo vztah, který jsem navázal. Věřím, že existuje New York, ačkoliv jsem tam nebyl, protože mnoho lidí o něm mluví, ale vím, že existuje Praha, protože jsem jí viděl na vlastní oči, prožil jsem Prahu. Vím, že existuje Bůh, protože jsem prožil a stále prožívám jeho existenci a přítomnost.

Tohle poznání vychází z vnitřního zdroje, který je v každém z nás, ať si jeho existenci uvědomujeme nebo ne. A to, co z tohoto zdroje tryská, je Život s velkým Ž a my ho prožíváme a zkoumáme, dáváme mu smysl a sdílíme ho s druhými lidmi. Prožitky a zkušenosti každého z nás s tím Životem jsou naprosto jedinečné a neopakovatelné a taky absolutní a nezpochybnitelné, žádný druhý člověk nemůže říct: ne tohle jsi neprožil, ne, tohle přeci nemůžeš cítit, ne, není pravda, to, co vnímáš. Téhle osobní zkušenosti se říká spiritualita, a protože je podstatou bytí každého z nás, my lidé jsme i spirituální bytosti, nejen fyzické v našich tělech a psychologické v našich myslích.

Každý z nás je nakonec, dříve nebo později, postaven před otázky Života a svým vlastním životem na ně odpoví. Kdo jsem? Co je mou podstatou? Proč jsem tady? Jaký smysl má můj život? Co chci se svým životem udělat? A nikdo za nás neodpoví, nikde se ty odpovědi nedočteme, je jen na nás, jakým životem odpovíme. A ten může být naplněn láskou a radostí, prostě proto, že může J.

Dlouho jsme se my lidé řídili posvátnými knihami, radami proroků a zákony, které ustavili. Vytvořili jsme si na to celé instituce, církve, a vše jsme svázali dogmaty a strachem. Z toho živého Boha v nás v tom zůstalo bídně málo, protože jsme byli odpojeni od toho vnitřního zdroje. Dnes jsme ho znovu našli a znova hledáme svůj vztah k Bohu a prožíváme novou spiritualitu. Ta spiritualita není nová v tom, že by přinášela něco, co tu dosud nebylo, ale je Novou, protože je stále a znova prožívanou. Všechno, co je napsané je stará a mrtvá spiritualita, i tenhle můj článek bude mrtvý ve chvíli, kdy ho dopíšu, protože živá spiritualita je v srdci, je to něco co je cool, sexy a šťavnaté, něco co nás nadzdvihává a inspiruje, co nám dělá radost a co milujeme, je to tanec, zpěv, obejmutí, milování, procházka lesem a milion dalších věci. Tohle všechno je Bůh.

Žijeme v úžasném Vesmíru, který ovšem není jen nahodilou hříčkou času, prostoru a hmoty, ale jeho existence je podepřena obrovskou energií rozvíjejícího se vědomí. Není žádný tento a onen svět, ale Vesmír je složen z mnoha úrovní reality, kdy některé vnímáme a jiné ne. Očima vnímáme tu 3D fyzikální realitu, ale srdcem můžeme poznat i ta další propojení, která nás obklopují a podporují život. Je úžasné sledovat, jak vědci dnes a denně odhalují tajemství tohoto božího díla. Evoluce nebo Velký třesk jsou možná v rozporu s některými náboženskými představami, ale jsou v hlubokém souladu se samotným Bohem. Tak nás Bůh stvořil, udělal Velký třesk, po miliardách let stvořil Zemi a na ní evolucí přes trilobity, dinosaury a opice stvořil člověka. A člověk dnes zkoumá to úžasné boží dílo, popisuje ho pomocí teorie relativity, kvantové mechaniky nebo teorie strun. A v tom všem je úžasná krása a harmonie a je radost to poznávat, a když to zkoumáme, jsme naplněni štěstím. Krása, harmonie, radost, štěstí, to je Bůh, který je přítomen. Opravdu nepotřebujeme Boha a Bůh nepotřebuje nás, ale můžeme si ho s radostí užít.

Zkoumal jsem tu spiritualitu, která tryská z mého srdce, tak jako miliony jiných lidí na celé planetě a zjistili jsme, že kromě toho, co máme každý své vlastní, máme mnoho společného, že to, co tryská z nás, je velmi podobné. A ten společný základ jsme nazvali Novou spiritualitou (New Spirituality).

Zdroj síly a pravdy vidíme v každém člověku, každou lidskou bytost vnímáme jako zdroj světla, lásky, neomezené radosti a svobody. Rozšiřujeme chápání termínu Já a tím je náš život plnější a bohatší a disponujeme větší silou. Když nerozlišujeme lidí  na „oni" a „my", vidíme, že šťastní a naplnění můžeme být všichni. Jsme spojení s každým člověkem i s Bohem, tvoříme jednotu. Lidstvo, příroda i vše ostatní je pro nás nedělitelným celkem. Jsme vším, co je, tím jediným, co ve skutečnosti existuje, jediným časem, který kdy nastal, jediným místem, které kdy existovalo, jedinou věcí, jedinou myšlenkou a jedinou bytostí, která existuje. Jsme život a všechno v životě. Jako celek máme všechno, co si přejeme, jsme Bůh.

Klademe si otázky. Uvědomujeme si, že slova jsou proměnlivá a každá jejich interpretace může být omylná. Opouštíme představu, že víme všechno potřebné k tomu, jak vytvořit svět, o kterém sníme. Nemáme žádný statický ideál, protože vesmír je neustálá živá proměna. Dále poznáváme svět a rozšiřujeme nás systém přesvědčení o nové myšlenky či představy.

Uznáváme svobodu individuální cesty a respektujeme mnoho cest k pravdě. Přijímáme s úctou způsoby druhých, jakými se vztahují ke všemu, co je. Cokoli chceme změnit, měníme v sobě.  Každý z nás je svobodný a zodpovědný za svůj život. Svoboda je naší přirozeností, o kterou nemůžeme být připraveni a donuceni prožíval něco jiného, než co právě chceme. Ke svému štěstí nepotřebujeme nic vnějšího. Nic není správné či špatné samo o sobě. Jediným měřítkem je funkčnost, jestli to, co děláme, vede k výsledkům, které očekáváme.  Tím přetváříme realitu. Utváříme si život svými záměry a tyto záměry jsou odvozeny od našeho systému přesvědčení. Vychází-li náš záměr z vědomí spojení s celkem a z nejkrásnějších představ o životě, je podporován vším.

Uznáváme soběstačnost života a tedy sebe a radost je přirozeným stavem našeho bytí, protože všeho máme dostatek. Vnímáme život jako dokonalý a soběstačný a je naší nejvyšší hodnotou. Život je rozvíjející se vědomí, které poznává život v podobě života a láska je náš přirozený stav. A my lidé jsme jeden celek, který nic nerozděluje, protože láska je absolutní a bezpodmínečná.

Tak takový je můj vztah k Bohu. A jaký je Váš?