Sami si určujeme, co je v našem životě důležité a na čem nám záleží. Pro někoho je to majetek a peníze, pro jiného zdraví a pro dalšího třeba pocit radosti. Není na to žádný vzorec ani návod. Jsme to jen my, kdo rozhoduje.
A je to právě pocit ohrožení anebo nějaká zlá událost, která nás vrátí k přemýšlení o tom, co je opravdu důležité. Přemýšlíme pak a zjišťujeme, že většinu času se zabýváme banalitami. Že se necháváme strhnout davem, zlákat reklamou a zmanipulovat tlakem a obrátíme svoji pozornost k věcem, které ve své podstatě nejsou důležité. Je to tak nějak přirozené. A právě v těch momentech ohrožení často přichází prozření. Dojde nám, že opravdové hodnoty jsou někde jinde. A chvíli se jen divíme, jak jsme mohli být tak slepí a nechat se strhnout k povrchnosti. Dáváme si závazky, že už to příště dělat nebudeme. Že už to bude jinak. Uplyne den, druhý, týden, měsíc, a my jedeme na stejné horské dráze jako předtím. Až do dalšího zlomového momentu, kdy nás zase něco vykolejí. Kdy nás zastaví události, náš svět se na chvíli přestane otáčet a my prozřeme. Zase. A tak stále dokola. Jen málokdo z toho kolotoče vystoupí nastálo.
Bráno kolem a kolem, je to vlastně docela smutné. Často si až velmi pozdě uvědomíme opravdové hodnoty. Až s věkem přichází moudrost, a lidé potom pronášejí věty typu „Kdybych to věděl tenkrát, tak bych dělal něco jiného.“ Ale to už obvykle bývá pozdě. Nejsou síly, zdraví, peníze nebo vůle. A když jsme mladí, tak nás nebaví poslouchat zkušenosti a rady starších. Ale není to tak nutně všude. Např. v Japonsku je stále ještě důležitá úcta ke stáří, pokora a inspirace od moudrých třebaže vetchých starců. I když i tam tato tradice pomalu mizí. A tak půjdeme stále kupředu a budeme nejspíš dělat stále stejné chyby. Nebo ne?
Můžeme si vybrat i něco jiného. Můžeme se rozhodnout, že nepotřebujeme osud, aby do nás šťouchl, postavil nám do cesty překážku a my se konečně zastavili a přemýšleli. Naopak, můžeme to udělat sami. A ne jen jednou, ale pravidelně. Je to na nás. Je otázkou naší volby, zda se necháme unášet proudem nebo se mu postavíme. Možná to bude stát hodně sil, ale co nám to vše může dát, za to úsilí rozhodně stojí.
Dnes jsem narazila na text od L.Ernestové. O tom, že jsme zahradou života. Každý z nás. O tom, jak se o tuto zahradu staráme, pečujeme o ni s láskou a něhou. Staráme se o každou rostlinku a kocháme se tou krásou. A občas z té zahrady vyjdeme ven, abychom ji viděli z jiného úhlu a mohli se pokochat i mimo hranice naší zahrady. A v tu chvíli jsem přemýšlela o tom, jak často a za jakých okolností chodíme za plůtek naší zahrádky. Jak často jdeme za hranice. A došlo mi, že to často bývají právě ty situace, které si v životě nepřejeme, které nás dostanou ven. Vytrhnou z ukolébaného pocitu a my můžeme z vnějšku vidět, jak naše zahrada vypadá a zda prosperuje. Nebo jestli v ní rostliny umírají a je to jen velký zmatek.
A je to škoda, obdivovat tu krásu jen když nás něco trápí či bolí. Protože krása naší zahrady je tu každý den. Je tu s námi a v nás. A abychom ji mohli vidět, kdykoliv, stačí udělat tak málo. Zastavit se, nadechnout, a v zamyšlení nebo reflexi projít branou ven.
