Vyznání MARKOVI

Moc ráda se zamilovávám. Opakovaně, vášnivě, bezhlavě a neustále se zamilovávám do věcí, barev, lidí, dobrého jídla, vína, měst a zemí, bot, neobvyklých hodinek, knih (ne nutně v tomto pořadí)  a do stovek dalších oblastí.

Jsou samozřejmě lásky povrchní a krátkodobé, například k novému spotřebiči a pak lásky mnohem hlubší a trvalejší, třeba moje láska ke slonům, která mě provází celý život. Dokonce bych řekla, že jsou lásky osudové a hluboké, mezi ne určitě počítám svého muže a dítě. Jenže víte jak to chodí ve vztahu, vy milujete naplno a druhá strana si toho třeba vůbec ani nevšimne (ono taky čekat od svíčkové, že bude opětovat vaši lásku k ní je trochu zhovadilost). Zrovna tak asi moje velká platonická láska k frontmanovi skupiny Kabát, Pepovi Vojtkovi, zůstane nadosmrti (mé či jeho) nenaplněná.

Dnes vám chci ale říct, jak jsem se zamilovala do Marka. Ráda čtu a píšu, vlastně ani nevím co z toho mi dělá větší radost. Před mnoha lety, kdy byly moje spisovatelské ambice ukryté jen v šuplíku jsem na blogu iDnes narazila na jeho fotku. Mezi těmi všemi seriózními dámami, intelektuálními pány, dívkami, matkami, fotkami s domácími mazlíčky, s dětmi a s květinami na mě najednou vykoukla černobílá fotka drsného sympaťáka. Okamžitě se mi vybavila vzpomínka na muže, kterému jeho tajné povolání dovolovalo nosit pod džínovou bundou nabitou zbraň, na kterého letěly všechny holky a z něhož bylo charizma cítit i po telefonu. Proto jsem rozklikla jeho první blog a užasla. Nešlo ani tak o samotné sdělení jako o jeho formu. Dodnes, pokaždé, když se chystám ke své manikérce, opakuji si zásady vkusného zdobení nehtů, abych nedopadla jako nějaká pražská panímanda:

Třpytivé kamínky! Tuhle vyfikundaci (slovo mojí babičky!) si oblíbily hlavně černovlasé snědé ženy. Na nehtech přelakovaných různými barvami se "trblietejú" (tohle slovo mám prostě rád) kamínky různých barev a velikostí. Trochu ožralej chlap by si i chvílema moh ´ myslet, že si některý holky na nehty nechaly připevnit nějakej divnej šmirglpapír.

Ornamenty! Ty mám nejradši. Protože ty vzbuzují u lidí fantazii. Někdy ale mívám pocit, jako by vietnamská nehtařka o víkendu odjela na Moravu, tam se vylila jako váza a ve středu, ještě lehce ovlivněná moravským ryzlinkem, vyvedla na ukazováček nehtu pražské panímandě reliéf z omítky historizujícího vinného sklípku.

Zdroj: https://valicek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=391840

No a tak jsem se zase zamilovala a Marka si zařadila do svého běžného života. Poznávali jsme se dlouho (tedy já jeho), takže mi docela trvalo než jsem prokoukla, že je to nefalšovanej vesnickej kluk co doma žije s fajn chlapem, že má nemožně roztomilou matinku, která by si rozhodně zasloužila doktorát z filozofie, a že mu nadevše záleží na jeho staré psí kamarádce. I jeho profese pro mě byla delší dobu záhadou - proto jsem lustrovala každé slovo, každou větu a čekala vždy na nový blog.  Napadaly mě šílené věci, některé ani nejsou publikovatelné, ale nakonec jsem si zacvakla i tenhle díl skládačky.

V každém vztahu je třeba mít společné zájmy - nás dva spojuje určitě vášeň pro pozorování, smysl pro detaily a možná i spousta jiných věcí, o kterých zatím nevím. Užívám si každý jeho další blog, zamilovávám se do nových slovních spojení a přirovnání. Když totiž někdo umí spojit slova dohromady tak, aby vás to pohladilo na duši, aby vám to zacukalo koutky, aby se vám chtělo brečet nebo smát z plna hrdla, je to symfonie, orchestr, exploze, doslova orgasmus by se dalo říct. Někdy mám pocit, že jeho blogy jsou 5D, když je čtu, zároveň mi před očima běží film a vnímám je všemi smysly. Na tváři cítím vodu, která odkapává z mokrých vlásků princezny Čurandot, do nosu nasávám vůni rybízového koláče od babičky, na jazyku se mi rozplývá ta chuť chlapské zmrzliny a občas, když telefonuji se svou mámou, slyším tu Markovu.

Soudím, že tohle bude láska na celý život, ale kdo ví……