Náš (ne)přítel testosteron

Je to už víc jak rok, kdy jsem si myslela, že šestnácté narozeniny našeho puberťáka budou v jeho životě ty nejdůležitější.

Protože před pár lety začalo u nás doma období „transgender života“ a protože se na nás odevšad valily informace o tom, že s podáváním mužských hormonů je možné a obvyklé v ČR začít již od šestnáctých narozenin, přirozeně moje obavy směřovaly právě k tomuto datu (viz. můj článek „Proč jsou 16.narozeniny tak důležité“, Odkaz).

Nakonec se překvapivě nestalo nic. V období těchto narozenin Štěpán sám usoudil, že aplikaci testosteronu si chce ještě promyslet a získat odpovědi na některé své otázky. Jako rodiče jsme to samozřejmě uvítali a musím přiznat, že se nám i trochu ulevilo. Kromě toho jsme opět i zapochybovali – když si byl tak strašně moc jistý a najednou sám přibrzdil, znamená to něco? Jeho psychický stav pořád není ideální, ale dle odborníků to s jeho gender identitou nesouvisí. Řeší sám v sobě jiné fobie, strachy a obavy, se kterými mu pomáháme jak můžeme.

Tehdy ve mně postupně uzrála „geniální myšlenka“ – když se testosteron nekonal v šestnácti, do dospělosti už to kluk doklepe a rozhodne si pak sám. Nebudu a nechci být odpovědná za tohle velké rozhodnutí, které může vést k fatálním následkům. Jenže dopadlo to zase jinak. Jako blesk z čistého nebe do „poklidného“ života s puberťákem přišlo jeho oznámení na konci loňského roku, že se rozhodl začít aplikovat testosteron letos v létě, tedy zhruba ve věku 17,5. Vůbec jsme to nechápali. Předtím pochybnosti a teď zase taková jistota? Štěpán zas pro změnu nechápal naše stanovisko – že už si může rovnou počkat do těch osmnácti a zbavit nás tak odpovědnosti. Bylo to bolestné jako všechna rozhodnutí na tohle téma, která jsme dosud museli udělat. Absolvovali jsme společné rodinné sezení u psychoterapeuta, přihlásili se na skupinu pro rodiče transgender dětí a se Štěpánem nekonečně diskutovali o jeho rozhodnutí a našem úhlu pohledu. Ušli jsme už docela dlouhou cestu, ale vlastně až doteď se opravdu nedělo nic co by nějak fyzicky zasáhlo do těla a života mého dítěte (samozřejmě když nepočítám „radosti“ se stahováním a tejpováním prsou nebo medikaci pro stabilizaci psychiky).

Teď ale přichází na řadu náš (ne)přítel testosteron. Opravdová fyzická změna, nevratné procesy v těle. Zase jsem skoro na začátku a někde ve mně bojuje jedno moje já za to, že to nemůže být pravda a druhé moje já za to, aby moje dítě bylo šťastné a spokojené bez ohledu na pohlaví nebo orientaci. Pořád mám pocit, že podepsat toto rozhodnutí není stejné jako podepsat změnu jména. A má smysl prosazovat svou a hádat se o pár měsíců? Ne, nemá, řekla mi uznávaná terapeutka se specializací na transgender problematiku dětí. Čím rezolutněji budete zakazovat, tím urputněji a rychleji osmnáctileté dítě zrealizuje cokoliv jen aby vám dokázalo, že pravda je na jeho straně. To byla asi ta věta, která mě přiměla upustit z mé „geniální myšlenky“ dotáhnout to do Štěpánovy dospělosti a nechat odpovědnost jen na něm.

Poslední „překážkou“ je endokrinologické vyšetření, které by ještě mohlo zvrátit všechna rozhodnutí, pokud by se ukázala nějaká hormonální nerovnováha. Nepředpokládám, že k tomu dojde a tak sbírám síly postavit se čelem tomu o čem se u nás doma mluví už víc jak tři roky. Léto je za rohem.