Tuhle absurdní otázku jsem slýchala často už jako malá, obvykle při návštěvě jedné nebo druhé babičky. V té době samozřejmě nepatřila ještě mě, ale spíš mojí mámě nebo tátovi. A proč mi přijde absurdní?
No protože ten druhý samozřejmě NEVÍ kdo umřel, možná teda ví, ale třeba o někom úplně jiném……
Hodně mi vrtalo hlavou, proč se babičky tak pravidelně vyptávají jestli máma nebo táta ví kdo umřel. Stejně po téhle otázce, kdy v očekávání vystřelily jméno toho chudáka, tak následovaly jejich monology o životě zemřelého, v dobrém i ve zlém. Jenže když babičky postupně odešly a já zestárla, začala stejná otázka pronásledovat mě. S určitou obavou, ale přece, mi ji nyní celkem pravidelně pokládá moje vlastní matka. Scénář je pokaždé stejný – odpovím, že nevím a následuje její monolog. Znamená to snad, že i já se za pár let budu ptát svého potomka při každé návštěvě zastřeným hlasem jestli ví, kdo umřel?
Když Vám zemře někdo z rodiny, někdo blízký a vy to chcete někomu oznámit, neptáte se stupidně: „Víš kdo umřel?“ Prostě mu to se zármutkem sdělíte.
Já osobně vnímám kolem smrti, pohřbů a vůbec kolem celého tohoto tématu vůbec spoustu věcí absurdních, třeba takový ten smutný povzdech: „Ale měl to hezký“ (myšleno pohřeb, obřad,….). Použila bych možná hodně slov vystihujících jaké to ten nebožtík měl, ale „hezký“???? Tohle slovo má přece vyvolávat příjemné vjemové smysly a pozitivní emoce a to teda pardon, to jsem na žádném pohřbu ještě nezažila.
Takže se vás nebudu ptát jestli víte, kdo umřel, pořád totiž někdo umírá. Někdy je nám bližší, někdy vzdálenější, někdy nás to paralyzuje na hodně dlouho a jindy se nás to ani nedotkne, prostě ta informace jen tak proletí kolem. Mě konkrétně jedna z těchto smutných zpráv minulý týden zasáhla hodně moc.
Takže bych chtěla touto cestou jen říct:
„Páni pripime
na tých čo tu nie sú,
páni pripime
na ten život náš!“
