Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Můj život s transgender puberťákem

Před více jak 15-ti lety se mi narodila Amálka. Po 10-ti letém vztahu jsme cítili s mužem oba, že jsme „připraveni“, nepochybovali jsme o sobě jako o rodičích a měli jsme zcela jasný pohled na to, jak vychovávat našeho jedináčka.

Ano, další dítě jsem si nikdy nepřála, byla jsem připravena napnout všechny svoje síly a vložit je do zabezpečení a výchovy vysněného miminka. Asi stejně jako miliony jiných rodičů jsem byla bláhově přesvědčena, že vím co mě čeká (přece jsem přečetla spoustu knih, absolvovala všechny možné předporodní i porodní kurzy, získala přehled o tom co je a co není zdravé, vhodné, výhodné, užitečné, ………… pro dítě, pro matku, pro rodinu. Nenechala jsem se vyvést z míry poporodní žloutenkou, neúspěšným pokusem o kojení, zvládli jsme díky mému skvělému muži i pár proplakaných nocí, povznesli jsme se nad srovnávání s ostatními dětmi (ano, naše dokonalá holčička se prostě rozhodla začít chodit až v roce a půl, přestože od necelého roku zcela zřetelně vyslovovala „kasuár přilbový“). Zažili jsme běžné dětské nemoci, pár nočních návštěv pohotovostí, odstranění nosních mandlí, prostě vůbec nic nestandardního.

Doma nám vyrůstala malá víla, která od útlého věku tančila, neustále něco vytvářela a při sebemenším narušení jejích plánů se intenzivně rozplakala. Období vzdoru, které se u dětí projevuje obvykle mezi 2-3 rokem se u nás neslo ve znamení všudy přítomného pláče, slz, nudlí a vzlykání. Nechtěli jsme jí dát lízátko? Pláč. Vzal jí někdo lopatičku na pískovišti? Pláč. Objímal jí někdo a jí se to nelíbilo? Pláč. Nikdy do nikoho nestrčila, nepraštila ho hračkou, nedupla si, nevztekala se….. Přiznám se, že někdy jsem si v duchu rouhačsky přála, aby si v obchodě lehla na zem a všechen ten „smutek“ ze sebe raději vykřičela. Možná to teď vypadá, že jsme vlastně od mala měli vedle sebe takovou chudinku utrápenou, ale tak to rozhodně nebylo. Už jaké malé miminko měla poměrně jasný a vyhraněný názor na oblečení, které nosila nebo na hračky, se kterými si hrála. Narvat ji do šatů či sukně byl často nadlidský výkon, v obchodech se sama vrhala po barvách, které ji zaujaly a (s pláčem) odmítala mnou vybrané kousky. Panenky, které jsme jí intenzivně podstrkovali od mala k narozeninám, svátkům i na Vánoce končily většinou ihned po rozbalení kdesi v koutě, v krabici, odhozeny, nepovšimnuty. Zkoušela jsem všechno – barbíny, okaté, vlasaté, látkové, chodící, mluvící, miminka, čůrací miminka,……… výsledek byl vždycky stejný. Když dostala pannu v kočáru, okamžitě ji vyprostila z popruhů a na její místo umístila radostně dinosaura. Když dostala jezdeckou pannu na koni, okamžitě koně osedlala jiným zvířetem a panenka letěla bůhví kam. Zmíněný kočárek ráda využívala pro přepravu čehokoliv, zejména pak všech možných figurek zvířátek, kterých jsme v jednu dobu měli doma snad tisíc. Brzy taky objevila, že venku lze do kočáru naložit i různý „stavební materiál“ a tak ke zvířatům často přisypávala písek, kameny, klacky, …… Tahle její záliba nás provázela celým předškolním obdobím a vlastně i mladším školním věkem.

Ve chvíli, kdy její věk obsahoval místo jedné číslice už dvě a ostatní holky začaly objevovat máminy šminky nebo boty, začala naše Amálka taky objevovat, jen něco úplně jiného. Do té doby jsem nikdy neslyšela pojmy jako anime, cosplay nebo fursuit. Angličtinu jakžtakž zvládám, takže přeložit si význam slov nebyl problém, horší bylo pochopit o co se vlastně jedná v praxi. Náš domov postupně zaplavovaly různé masky, kožešiny, kůže, paruky, podivné řetězy, obojky, návleky, při doručení každého dalšího balíčku z Aliexpresu jsem se děsila toho, co z něj zase vypadne. Dítě spokojeně stříhalo, šilo, lepilo, tvořilo a natáčelo stovky neuvěřitelných videí v neuvěřitelných kostýmech, maskách, pózách. Přišla první akce typu outing, sraz podobně smýšlejících lidí, kam jsme ji samozřejmě doprovodili, abychom se přesvědčili, že pod chlupatými kostýmy nejsou schovaní samí masoví vrazi a podivíni s nějakou úchylkou. Jak konkrétně to celé probíhalo si nechám na jindy, výsledkem ale bylo nadšené dítě a užaslí rodiče. Pak se stalo něco, co nikdo nečekal – COVID.

Na prahu třináctky, kdy se mi puberta naší dcery zdála už nesnesitelná nás všechny zaskočila světová pandemie, která s sebou kromě viru přinesla i další a podle mě mnohem nebezpečnější záležitosti. Ze dne na den přestala Amálka chodit do školy, na kroužky, mezi děti, mezi lidi, k prarodičům, ke kamarádům a z poměrně společenské holčičky se stávalo podivné smutné náladové a čím dál tím víc uzavřené „cosi.“ On-line svět jí samozřejmě nebyl nijak cizí, ale do té doby u nás doma panovala poměrně přísná pravidla na užívání technologií, omezenou dobu strávenou připojením, profil na sociální síti až od třinácti, atd. Jenže udržte pravidla ve chvíli, kdy se snad celý svět přesunul do on-line prostředí! Nejen vyučování ve škole, ale i sportovní tréninky se pokoušeli trenéři vést zodpovědně prostřednictvím obrazovky. Děti obecně prý v tomto období zpustly, nemyly se, celý den se potácely po bytech a domech v pyžamu, z nudy jedly, tloustly, surfovaly bůhví kde, no prostě idylka. V bytě 3+kk jsme se ocitli asi na dva měsíce zavření všichni tři najednou a nebyla to teda žádná legrace! Zvládneme to jako vždycky, říkala jsem si každý večer a těšila se na alespoň jeden den v týdnu, kdy na mě přijde řada a můžu jít pracovat do kanceláře.

Těžko říct, jestli přesně tahle izolace, všechny ty negativní zprávy nebo jen standardní mentální vývoj puberťáka způsobil, že jednou večer se moje dítě začalo hroutit. Vypadalo to nevinně a připomínalo mi to její období vzdoru z předškolního věku – prostě intenzivní pláč. Po hodině jsem si troufla otevřít dveře dětského pokoje a pokusit se zjistit příčinu. Uviděla jsem ale něco, co bych nepřála žádnému rodiči. Amálka seděla zkroucená na zemi, silně se třásla, popadala dech, byla celá jakoby v křeči, zpocená, obličej úplně bílý, oči nepřirozeně vytřeštěné a do toho vlastně pořád plakala. Nemohli jsme ji vůbec přimět reagovat, zvyšovali jsme hlas, třásli s ní, objímali, mluvili na ni, nic nepomáhalo. Když si dnes zpětně vybavím tuhle situaci, vnímám ji jako skutečný prvopočátek „nového“ života naší dcery. Byli jsme svědkem její první panické ataky, což jsem se samozřejmě dozvěděla až zpětně od odborníků. Podobné záchvaty v menší či větší intenzitě přicházely postupně dál, nečekaně, nenadále, kdykoliv a postupně se jsme se od dcery dozvídali další a další novinky. Jako malé dítě měla vždy hodně bujnou fantazii, pestré sny, zdávalo se jí o neexistujících věcech, lidech, ale nepřikládali jsme tomu žádnou důležitost, naopak jsem jako matka byla hrdá na to, jak je bystrá, jakou má slovní zásobu, jak je kreativní! V období puberty se ale hezké sny změnily na ošklivé a najednou se objevovaly věci pro mě zcela neuchopitelné a iracionální – temné postavy v rohu místností, údajné zvuky, kroky, hlasy, vidiny, rozhovory s imaginárními přáteli, sourozenci, všechno se mi to zdálo tak strašně neuvěřitelné, ale to jsem ještě netušila, co přijde dál.

Dcera se nám svěřila (a díkybohu za to!), že se necítí ve svém těle dobře, že jí vadí její ženskost a když se na sebe podívá do zrcadla, vidí kluka. Tahle prvotní stručná informace mě vůbec nezneklidnila, mnohem větší starosti mi dělal její psychický stav. A tak jsme vyhledali dětského psychologa. Jak to celé probíhalo, to je zase jiný příběh, o který se s vámi také určitě podělím. Návštěvy dětské psycholožky byly zpočátku intenzivní, ale odehrávaly se jen mezi Amálkou a terapeutkou, bez mé přítomnosti. Moc informací jsem neměla, ale obě mě uklidňovaly, že jim společná sezení vyhovují a mají smysl. Během následujícího půl roku se doma i jinde odehrávala řada různých situací poukazujících jak na psychické problémy naší holčičky, tak na to, že to nejspíš už dál nechce být holčička. Přišlo to plíživě a nenápadně, dostali jsme zákaz používat jméno „Amálka“, dcera nás prosila o přechod na přezdívku „Amari.“ Často o sobě teď také mluvila i psala ve středním rodě. Na přeřeknutí a použití jejího krásného jména, na které jsme byli víc jak 13 let zvyklí, reagovala podrážděně a vyčítavě. Naprosto změnila styl oblékání, nechala si ostříhat vlasy hodně na krátko, začala si stahovat hrudník. Situace a konzultace s psycholožkou nás přinutila vyhledat další odbornou pomoc, tentokrát sexuologa. Možná mi to nebudete věřit, pokud s tím nemáte vlastní zkušenost, ale najít jakéhokoliv odborníka v tomto oboru, zejména pro nezletilé dítě, je těžší než uběhnout stovku pod deset vteřin (ne že bych ji dokázala v tomhle časovém limitu uběhnout, ale sehnala jsem toho sexuologa). Další téma na příště. Tohle už bylo období, kdy jsme samozřejmě s mužem začali pátrat a shánět více informací o problematice genderu a transgenderu u dospívajících. Upřímně ale můžu říct, že jsem stále věřila, že jde jen o nějakou pubertální záležitost, nicméně láska k vlastnímu dítěti, jeho zranitelnost a důvěra mě přinutili udělat pro něj první poslední ve smyslu podpory a ověření všech možností. Našla jsem si spousty stránek, rozhovorů s lidmi, kteří si již prošli proměnou z muže na ženu nebo z ženy na muže, článků s odborníky, objevila jsem i jakousi „bibli“ pro transgendery, odbornou publikaci profesora Weisse a Hany Fifkové, kterou jsme společně s dcerou přečetly. Čím víc informací jsem měla, tím víc mi bylo úzko, dcera naopak pokaždé pookřála, protože se v každém článku, v každém rozhovoru, v každé poradně, našla. Těsně před první návštěvou sexuologa přišel další požadavek, tentokrát už nemilostivě na používání výhradně mužského jména. Definitivně zmizela Amálka i Amari a zůstal už jen Štěpán. Střední rod se čím dál tím častěji začal měnit na mužský a moje poslední naděje na to, že jde jen o pubertální vzdor se rozplynul, když dcera začala automaticky navštěvovat pánské toalety. Sama od sebe, kdekoliv jsme byli, v restauracích, na benzinkách, na akcích. Jak mi později vysvětlilo několik odborníků, zahájila sama automaticky a podvědomě fázi „real to life“, tedy život v roli opačného pohlaví.

Zajímavé bylo a stále je, že pokud s tímto máte jakoukoliv zkušenost, začnou se ve vašem okolí objevovat případy, které mají stejné trápení, stejný problém. Najednou vnímám, že jde o jakýsi „trend“, že v podobné situaci jsou stovky rodičů dětí v tomto věku, i odborníci mluví o tom, že přiznaných transgenderů je nyní mnohonásobně víc než před deseti, dvaceti či více lety. Je to skutečně proto, že nyní je společnost více otevřená, že se mladí nebojí o tom otevřeně mluvit a přiznat se, že mají dostupné informace a sdílejí je bez problémů mezi sebou? Nevím, neví to totiž nikdo! Přesně to vystihuje blog ve formě výpovědi rodiče ze skupiny  Parents Impacted by Transgender Ideology: https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/skoly-jak-se-deti-stavaji-trans.A220713_192200_p_spolecnost_nef

Se Štěpánem nás čekalo ještě mnoho anabází, mezi nimi i hledání vhodného psychiatra (další atletická disciplína hodná Usaina Bolta), potupná návštěva sexuologického ústavu a vyšetření klinickým psychologem, řada psychologických testů, medikace ve formě antidepresiv a antipsychotik, úřední moloch na matrice při žádosti o změnu jména a příjmení na neutrální. Jsme teprve na začátku, ale pokud tohle všechno stojí za jeho skutečný život, pokud opravdu cítí, že jeho genderová identita není v souladu s biologickým pohlavím, které bylo určeno při porodu, budu stát vždycky při něm. A určitě napíšu zase o dalších potížích, které nás zřejmě ještě čekají – nástup na novou školu s novou identitou (jménem a příjmením), endokrinologické a gynekologické vyšetření, radosti a strasti hormonální léčby, operační zákroky,……?!

Autor: Alena Kravarčíková | pátek 22.7.2022 17:25 | karma článku: 42,65 | přečteno: 12588x
  • Další články autora

Alena Kravarčíková

Náš (ne)přítel testosteron

Je to už víc jak rok, kdy jsem si myslela, že šestnácté narozeniny našeho puberťáka budou v jeho životě ty nejdůležitější.

13.5.2024 v 14:19 | Karma: 8,51 | Přečteno: 433x | Diskuse| Ostatní

Alena Kravarčíková

Víš kdo umřel?

Tuhle absurdní otázku jsem slýchala často už jako malá, obvykle při návštěvě jedné nebo druhé babičky. V té době samozřejmě nepatřila ještě mě, ale spíš mojí mámě nebo tátovi. A proč mi přijde absurdní?

28.8.2023 v 13:36 | Karma: 14,17 | Přečteno: 698x | Diskuse| Ostatní

Alena Kravarčíková

Život není hasičskej bál

Život není hasičskej bál říkával vždycky můj táta. Byl to chlap jako hora, se svými sto osmdesáti pěti centimetry, sto dvaceti kily, širokými rameny a obrovskými dlaněmi, budil respekt.

10.2.2023 v 10:02 | Karma: 17,01 | Přečteno: 404x | Diskuse| Ostatní

Alena Kravarčíková

Proč jsou 16.narozeniny tak důležité?

Nevím jestli to máte někdo taky tak, ale jak mi postupně stárlo dítě a začalo přicházet do věku pubertálního, představovala jsem si hodně často sama sebe v jeho věku.

31.1.2023 v 13:49 | Karma: 11,57 | Přečteno: 498x | Diskuse| Ostatní

Alena Kravarčíková

Requiem pro Čertovku

Bylo, nebylo...... žil byl jeden král co neměl ani tři syny, ani tři dcery, žádný zámek, vlastně neměl skoro nic.

27.1.2023 v 11:09 | Karma: 8,85 | Přečteno: 278x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Převrat v britské politice? Nacionalisté v průzkumech poráží vládní stranu

16. června 2024

Premium Do britských parlamentních voleb zbývají ani ne tři týdny a vypadá to na velký propadák vládních...

Past na mobil v ruce. Chorvatské radary řidiče vyfotí a rovnou mu pošlou pokutu

16. června 2024

Premium Řidiči cestující v létě na dovolenou do Chorvatska mohou být nemile překvapeni, když jim do Česka...

Čokoládová holčička osladila život v SSSR. Boj o svou tvář ale prohrála

16. června 2024

Seriál Kdo by neznal Aljonku. Nejslavnější ruská čokoláda je na trhu už téměř šedesát let a její věhlas...

Do konce měsíce výrazně zúžíme tým, slíbil Bartoš po volebním debaklu Pirátů

15. června 2024  14:30,  aktualizováno  22:39

Reformy vnitřního fungování a kampaní Pirátské strany je třeba provést do konce příštího měsíce....

Opalovací krém pro miminka: Jaký vybrat?
Opalovací krém pro miminka: Jaký vybrat?

Pokožka novorozenců a kojenců je tenká, zranitelná a má méně melaninu, což je pigment, který chrání pokožku před slunečním zářením. Kůže miminka je...

  • Počet článků 12
  • Celková karma 8,51
  • Průměrná čtenost 1524x
Občas jsem manželka, často pak víc utrápená máma puberťáka, někdy se ve mě ale ozve i vzteklé a vzpurné dítě....

Seznam rubrik