Paroubkův falešný orchestr

Představme si velmi jednoduchou modelovou situaci: Sedíme na koncertu a posloucháme hudbu, která zní tak trochu podivně.

zdroj: www.ateo.cz

„Nezdá se ti, že ta flétna je nějak mimo?" ozve se první posluchač.

„Jo, je úplně mimo," přitaká druhý.

„Co to tam ten flétnista proboha dělá?" přidá se třetí. „Však to se nedá poslouchat!"

Lidé v hledišti začínají hlasitě reptat. Oranžový orchestr ale nedbá a vesele fidlá dál svou falešnou parodii na hudbu i s ujetým flétnistou. Začnou se ozývat nadávky, někteří lidé se zvedají a odcházejí, někteří hovoří o vrácení vstupného. Šílená flétna si hudlá svou a koncert končí rozhořčeným pískotem publika.

Myslíte, že si vymýšlím? Ani moc ne. Tak totiž vypadá „zaslíbený Paroubkův oranžový svět jistot".

Všem je totiž jasné, že flétnista by udělal lépe, kdyby odložil flétnu a začal se živit jinak. A pokud to bude umět, ostatní mu rádi zaplatí a ještě mu poklepají na rameno se slovy „jsi fakt dobrý". Ale proč by to v „zaslíbeném Paroubkově oranžovém světě jistot" vlastně dělal?

Všimněte si jednoho paradoxu: Máme snad poslouchat falešnou hudbu? Kdepak, proč taky. Máme dostat v obchodě oschlý rozpadající se chleba? V žádném případě. Máme se nechat liknavě obsloužit v restauraci? Kdeže, tam to musí kolem nás kmitat. Za svoje „těžce vydělané peníze" si přece zasloužíme být nároční a vyžadovat kvalitu, že ano?

A já myslím, že je to tak dobře.

Jenomže co je to „být náročný"? Kdo je na druhé straně naší náročnosti? Přeložme si tuto větu do reálu a zjistíme, že to znamená vlastně jednoduché pravidlo: Neumíš hrát na flétnu? Tak máš padáka. Buď se to nauč pořádně a pak se do orchestru vrať, anebo dělej něco jiného, tedy běž někam, kde uspěješ. A posluchači volí nohama: Jestli toho neumětela nevyhodíte, tak na takový koncert s tímto orchestrem už nikdy nepůjdeme.

Například v této souvislosti jsem si jist, že v luxusním hotelu Esplanade v Mariánských lázních musí být na své zaměstnance velmi nároční, jinak by nemohli poskytovat špičkové služby jak hostům, tak i svatebčanům (a třebas i levicově zaměřeným politikům, proč ne). Náročnost na zaměstnance je v pořádku, o tom například svědčí volba nohama svatebčanů. Co myslíte, jak by dopadl číšník právě v tomto luxusním hotelu, kdyby během svatby levicového politika provedl opravdu velmi vážné „faux pas" srovnatelné s neumětelskou falešnou hrou flétnisty? Mohl by se spolehnout na svou slibovanou oranžovou jistotu pracovního místa? Určitě ne, a právě proto si nároční svatebčané tento hotel vybrali, což je podle mne v pořádku. 

Problém všeobsahujícího „Paroubkova oranžového světa jistot" je v tom, že díky obsáhlým „jistotám" nakonec shledáte, že není ani jeden orchestr, kde by nebyl nějaký ten falešně hrající flétnista. Nakonec zjistíte, že falešně hrajících hudebníků je většina a není ani z čeho vybrat.

Takovýto „skvělý svět jistot" vedoucího k diktátu falešně hrajících flétnistů jsem už jednou v tomto státě zažil. Že by déjà vu, jenom pro změnu namísto v rudé barvě, tak v barvě oranžové? Pamětníci vám potvrdí, jakou arogancí se před rokem 1989 vyznačovali falešně hrající flétnisté, kteří měli svou „práci jistou". A navíc kromě „světa jistot, ale šlendriánu" se vytvořil ještě druhý lepší zvláštní svět jen pro vyvolené, svět bonů, Tuzexů, SANOPSů a rekreačních areálů pro nomenklaturní kádry, kteří chtěli mít svou kvalitu stále zaručenu.

Říkám jasné ne, děkuji, „oranžovo-rudý svět jistot falešně hrajících hráčů v orchestru s výjimkami pro vyvolené" nechci.

Takže když se řekne A, mělo by se vždy říci i B. Pokud se slibují „Paroubkovské oranžové jistoty", mělo by se ještě dodat: Nebuďte jako spotřebitelé a tedy i jako posluchači až tak nároční a uskromněte se, ano? Zůstaňte laskavě v klidu sedět až do konce koncertu, i když se to nedá poslouchat. Třebas si zacpěte uši, když už to nemůžete vydržet. Copak musíte být nároční a neumíte být ani trochu solidární s tím chudákem flétnistou?

A hlavně, nebuďte asociálními pravičáky, kteří schvalují propouštění z podniků, když neprodávají výrobky. A nesmíte být necitelnými asociály, kteří chtějí vyhodit hudebníka z orchestru, když hraje falešně, to dá přece rozum, že ano?

Možná mi některý z voličů levice vysvětlí funkci oranžového perpetua mobile, kdy na jedné straně oni sami jako spotřebitelé vyžadují kvalitní služby a výrobky, a přitom jako zaměstnanci dodavatelů mají mít oranžové „super-jistoty" vytvořené dotacemi do podniků s výrobky na sklad a s ochranou pracovních míst.

Anebo se snad oranžové jistoty mají týkat pouze daného levicového voliče, ale nikoliv těch, kteří mu služby poskytují?

A není to tak trochu rozpor, vážený Paroubkův voliči?