Když jsem začátkem června odjížděl na 15 denní poznávací zájezd do tajemného Tibetu, tak jsem si bláhově myslel, že se nebudu zabývat problémy české politiky. Mýlil jsem se.
chovná stanice pandy velké v Cheng-du I. Kraval
Mezi účastníky zájezdu se objevil jeden človíček, který jakoby z oka vypadl jednomu místnímu potřeštěnému rudo-oranžovému diskutérovi. Vše, co kolem sebe viděl, musel okomentovat dlouhou politickou přednáškou, která vždy vysvětlila daný jev, abychom měli ten „správný (rozuměj jeho) ideologický náhled na věc". Nakonec když si tak na něj vzpomínám, byla s ním sranda, protože dovedl pobavit celý zájezd (pozn.: jenom jeho manželka, chuděra, si v záchvatu upřímnosti ke konci zájezdu postěžovala, že jí už z něj duní hlava).
Náš „politruk zájezdu" (tak mu přezdíval celý zájezd) si nejvíc užíval návštěvu Pekingu (Zakázané město, Chrám nebes, Císařské letní sídlo, náměstí Tchien-an-men). Projížděli jsme tehdy, tedy spíše popojížděli, přeplněnými 12 proudovými silnicemi (6 proudů tam a 6 proudů zpět). Vše ucpané záplavou moderních aut západního typu. Přitom jsme si vychutnali pravý pekingský smog. Míjeli jsme vysoké mrakodrapy, postavené jeden vedle druhého, za ně by se nemusela stydět ani Dubaj. Oceňovali jsme krásně upravené parky plné nádherných květin a pro nás, české turisty, nepochopitelnou čistotu ulic Pekingu všude kolem nás.
Prostě opravdu moderní a nádherné super-město Peking.
Samozřejmě při této jízdě se autobusem ozývaly nadšené výkřiky našeho politruka. Ze svého sedadla bez ustání orgasticky volal: „Podívejte se! Čínský drak se probudil! Dívejte se! Čínský drak se probudil! Čínský drak se..." a tak stále dokola po celou cestu Pekingem.
„Toto byla kdysi před třiceti lety nejvyšší budova v Pekingu, hotel postavený Sovětským Svazem v padesátých letech," upozornil nás průvodce na stavbu, která se krčila ve stínu neuvěřitelně obrovských mrakodrapů. Porovnání více než výmluvné. „Čínský drak se probudil!" zařval do toho náš politruk zájezdu.
Když jsme u náměstí Tchien-an-men vystupovali z autobusu, tak jsem od něj dostal krátkou vysvětlující přednášku:
„Vidíte to? Vidíte to, jak to Gorbačov podělal?! Nejdřív dělal politické reformy a potom hospodářské. To tady to udělali chytřeji, nejprve udělali hospodářské reformy, ale né politické! Komunisti si vládu ponechali. Tak to mělo být i u nás! A kde bychom byli dnes! Však se rozhlédněte!"
Ano, Čína udělala za posledních třicet let obrovský hospodářský skok dopředu za šíleného dvojciferného růstu HDP. A navíc dnes, v době krize, mají růst okolo 6 procent, no kdo by to nebral, že?
Jenomže pak přišla chvíle, kdy našemu politrukovi sklaplo. Průvodce začal vyprávět, jak se vlastně v Číně žije.
Takže poslouchejte.
Veškerý sociální program nula. A když nula, tak opravdu nula doslova a do písmene. Důchody de facto neexistují, s výjimkou státní správy, ale i tam jsou směšné. Ono když se uplatňuje politika jednoho dítěte zvaná „1-2-4", tj. jedno dítě, dva rodiče a čtyři prarodiče, tak to s důchody ani jinak být nemůže. Mimochodem za státem nepovolené narození druhého dítěte následují perzekuce, sankce, vysoké pokuty a dokonce až vyhazov z práce. Něco jako „anti-přídavky" na děti v totalitním pojetí.
Podpory v nezaměstnanosti také nula. Sociální dávky také
nula. Takže například když se dělník na stavbě zmrzačí, je to starost jeho manželky a příbuzných, jak bude tento chudák dále žít.
Kontrola ekologie výroby v praxi samozřejmě nula. Dělníci mnohdy pracují ve zdravotně závadných provozech, vyrábějí mnohdy závadné zboží včetně hraček. O řekách pod chemičkami raději nemluvit.
Při stavbě nových domů a vyklízení starých budov není samozřejmě problém se starousedlíky. Stačí příkaz strany, přijedou bagry a je to.
Základní a střední školství oficiálně bezplatné, ale v praxi se za vše platí, o vysokých školách ani nemluvě. Mnozí rodiče se zadlužují obrovským způsobem, aby jejich j
edno dítě (většinou pochopitelně rozmazlené dvěma rodiči a čtyřmi prarodiči) dosáhlo na vysokoškolské vzdělání, které je v Číně opravdovou cestou k bohatství. V komunistické Číně panuje velmi velký rozdíl v platech mezi vysokoškolsky vzdělanými pracovníky a lidmi bez vzdělání a také vládne enormní disproporce mezi životní úrovní chudých a bohatých. Sami jsme na vlastní oči viděli, jak vypadá „bohaté město" a opravdu „chudý venkov". Takže žádné komunistické rovnostářství, ale přesný opak!
A co sami občané?
Když si jeden turista na letišti hlasitě stěžoval, že ho nechtějí vpustit do Číny, protože na palubě letadla měla pasažérka z USA zvýšenou teplotu, úředník se s ním nehádal. Vyřešil to jednoduše: Vzal protestujícímu pas z ruky a roztrhal mu ho.
Přítel našeho tibetského průvodce (taky byl průvodcem) na otázku turisty „kdo je vlastně pravý pančenláma,
ten pekingský nebo dalajlámův?" odpověděl, že ten dalajlámův. Bohužel uslyšel ho jeden tajný a dostal za to 10 roků natvrdo.
Když se procházíte po Lhase a v ní po okruhu Bakhor, těžko se vyhnete osmičlenným jednotkám čínských vojáků pochodujících v dvojstupu v plné zbroji se samopaly, v maskáčích, s přílbami s hledím a s chrániči na rukou a na nohou. Samozřejmě vojáky a policisty máte jako turisté zakázáno fotit a kdo by chtěl přijít o fotky z dovolené i s aparátem v lepším případě, anebo nechat se sbalit a obvinit ze špionáže v horším případě. Jenomže ozbrojených vojáků je na okruhu Bakhoru tolik, že se vám nakonec nějaká ta fotka s nimi nechtě podaří, když vám sami vlezou do záběru.
Takže jaký je to vlastně systém, ta „komunistická Čína" s nulovým sociálním programem, s takřka nulovou ekologií, s placeným školstvím a s výrazným omezováním svobod občanů?
Není to spíše z našeho evropského pohledu „asociální diktatura" než „budování beztřídní komunistické společnosti"?
Takže až budou zase někteří komunisté obdivovat Čínu a její režim, řekněte jim, co vlastně obhajují a čím se ohánějí. Pojmy totiž nemusí odpovídat našemu evropskému pojetí obsahu.
